O silné zážitky nemá nouzi a ráda by se o ně podělila se čtenáři Deníku. „Chci lidem ukázat, že na cestování člověk nepotřebuje mnoho peněz a že sny si můžeme plnit v každém věku," vysvětlila svůj zájem o sdílení zážitků mladá Krnovanka, jejíž sloupek budou čtenáři na stránkách Deníku pravidelně nacházet.

Nic netrvá věčně, ani rozmanitá nabídka skvělých vietnamských pokrmů. Při přesunu do horských oblastí v severním Vietnamu jsem s tím dopředu počítala.

NA MOTORCE KRAJINOU

Mohutné horské hřebeny ve mě vzbuzují respekt, ale stále hřejivé slunce na obzoru mi přidává na kuráži a dobré náladě.

Na motorce projíždím nekonečné serpentiny. Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu a kochám se výhledy do dáli, jednou na zelené vrcholky, podruhé na rýžová políčka, která se už postupně zelenají.

Občas z nich vykoukne hlava s typickou rákosovou pokrývkou do stříšky a když mě zaregistruje, vynoří se i ruka a mává. Stejně tak jako děti podél cesty. Chvíli nevěřícně koukají a poté vykřiknou: „Hello", aby tu zbloudilou cizinku pozdravili.

JÍM DAROVANOU VAŘENOU RÝŽI

Já také mávám jako o život a rozdávám úsměvy, místy si připadám jako prezidentská delegace.

To když na malou chvilinku zastavím, abych se protáhla nebo napila, seběhne se ke mně hlouček domorodců. Chichotají se a špitají, někteří pohladí po ruce a porovnají svoje opálení s mým. Nemáte tady vodu? Zamávám poloprázdnou lahví a oni běží, div se nepřetrhnou. Láhev mi naplní poctivě až po okraj převařenou vodou z konvice.

Voda je to nejmenší, kromě úsměvu, co vám tady mohou lidé dát. A také uvařenou rýži. Vytáhnu prázdný sáček a požádám o ni. Samozřejmě, že mají a rádi vám ji nabídnou.

Krajina, kterou Michaela projíždí na motorce, je řídce obydlená. Vesnice jsou vzdálené i několik desítek kilometrů.

SMAŽÍM VAJÍČKA V KUCHYŇCE

Města nebo spíše vesnice jsou od sebe v těchto odlehlých oblastech vzdálené i několik desítek kilometrů. Občas je přejezd kvůli náročnému terénu tak zdlouhavý, že se dá horko těžko sehnat něco jídlu. To pak darovaná rýže přijde vhod.

A když se u cesty objeví obchodnice s vajíčky, kupuji. Ty si pak tepelně upravuji přímo v domácnostech u lidí. Pánev a sporáček má téměř každý.

Jednou zastavuji u chatrče a když už domácím mávám před očima svými vajíčky, všimnu si, jak jim v kuchyni na zemi vyhasínají polínka. Tady to nepůjde, proto popojíždím o domek dál. Paní má šikovnou kuchyňku, do které mě bez problému pustí a já se v ní pohybuji jako doma.

Usmažím si volská oka a k nim připravím salátek z okurky, rajčete a bylinek. To se mi zase šťastně podařilo najít u cesty stánek se zeleninou. Jako přílohu mám opět darovanou rýži. Uklidím po sobě vypůjčené nádobí a s plným žaludkem opět ujíždím za dalším dobrodružstvím.

Michaela Bugrisová, www.facebook.com/michaelabugrisovanacestach