O silné zážitky nemá nouzi a ráda by se o ně podělila se čtenáři Deníku. „Chci lidem ukázat, že na cestování člověk nepotřebuje mnoho peněz a že sny si můžeme plnit v každém věku," vysvětlila svůj zájem o sdílení zážitků mladá Krnovanka, jejíž sloupek budou čtenáři na stránkách Deníku pravidelně nacházet.

Vietnam Když mi nějaký cestovatel vypráví nadšeně o tom, jak strávil noc ve společnosti vietnamské rodiny za 10 USD, pousměju se. Já jsem jich tady za dobu svého pobytu zažila několik a všechny byly na pozvání rodiny. „Jéé, ty se máš", reagují. „A jak jsi to udělala?"

Asi vyzařuji pozitivní karmu, protože jsem ve Vietnamu zatím potkala samé úžasné lidi. Stačí si s nimi chvilinku povídat a pozvání přijde samo jako blesk z čistého nebe. A když ne, malinko mu pomohu. Zejména když se stmívá a zrovna nemám kde složit hlavu.

Na tržišti jsem si koupila pro případ nouze hamaku (houpací síť, která se za lana přiváže mezi stromy). Stačí tedy naznačit, že mám v čem spát, ale potřebuji pouze střechu nad hlavou, kdyby pršelo. Rodina mi stejně vždy ustele v posteli. Pouze jednou jsem v hamace nocovala, ale s vypůjčenou teplou dekou a plným žaludkem.

RODINA JÍ SPOLEČNĚ

Nejvíce mi k srdci přirostla rodina z malé vesnice, u které jsem strávila téměř dva týdny.

Svou motorkářskou helmu jsem na chvíli pověsila na hřebík a naplno se zapojila do rodinného života. Pomáhala jsem vařit, přehazovat pytle s rýží, smažit placky v pouličním stánku, loupat kukuřici nebo se starat o děti.

Starou farmářku, jejíž pokojíček se na pár dní stal mým druhým domovem, oslovuji babi. Babi mi každé ráno vařila kafe, protože věděla, že ho miluji. Cpala mě čokoládou, nebo mě vzala na trh, aby mi koupila vše, na co si jen prstem ukážu. Během těch dní mi dělali milou společnost i jiní členové rodiny. A dalo mi to hodně.

Vietnamci jsou rodinně založení, tráví spolu mnoho času a pomáhají si navzájem. Scházejí se pravidelně na obědy a večeře, kdy na zem rozloží několik misek plných úžasného jídla a to si vychutnávají společně. Základem většiny pokrmů je rýže. Tu doplňuje čerstvý hlávkový salát, bylinky a další druhy zeleniny připravené na páře.

Rodina má hned za domem rybník, takže o čerstvé úlovky nebylo na prostřené tabuli nouze. „Jez", neustále mě popichovali a když už má mistička zela prázdnotou, přistál mi v ní další kopeček rýže. Hlady jsem tady opravdu netrpěla.

I VEGAN BY SI POCHUTNAL

O mé přítomnosti brzy věděla snad celá vesnička.

A tak se v našem domě pomalu scházeli příbuzní, přátelé, aby se se mnou vyfotili nebo mě pozvali k sobě domů na oběd, večeři či pivo. Jedna sousedka si pro mě dokonce přišla. Chtěla mít jistotu, že k ní dorazím na oběd. A ten byl opravdu výborný.

Na přípravu polévky, hlavního chodu a dokonce i dezertu použila suroviny výhradně rostlinného původu, takže by si na jídle pochutnal i kdejaký vegan. „Na cestu si vezmi ještě banán". To už se mi přecpáním skoro hlava točila. „Odpočiň si, můžeš u mě i přespat", nabídla mi nocleh. S díky odmítám, protože svou rodinu už tady mám.

Přespávání u místních se ale nelíbí policii. Rodina by měla pobyt cizince v případě, že u ní nocuje, nahlásit. A tak se také stalo. Za pár dní si pro mě policisté přijeli, abych s nimi na stanici vyplnila formulář.

Rodina si přála, ať ještě pár dní v domě zůstanu. Domluvila mi nocleh na ubytovně příbuzných za pár korun, kam jsem vždy po společně stráveném dni odjížděla přespat. Ty dva týdny strávené s nimi jsou pro mě nezapomenutelné. Dnes už vím, že mám svou rodinu nejen v Česku, ale také ve Vietnamu.

Michaela Bugrisová, www.facebook.com/michaelabugrisovanacestach