Michaela Bugrisová: Poslouchejte své srdce

Tato Krnovanka se totiž rozhodla, že si svůj sen splní. Odletěla do jihovýchodní Asie a již čtvrtý měsíc cestuje, poznává asijskou kulturu, hovoří s místními lidmi a užívá si svobodu. Každý týden píše pro Deník cestovatelský sloupek, na který se můžete pravidelně těšit v sobotním vydání (v neděli na webu).

Bylo to těžké se rozhodnout a odjet? Bála jste se něčeho?

Udělat rozhodnutí a skončit v práci bylo pro mě tím nejtěžším krokem. Ze samotné cesty jsem strach vůbec neměla. Za poslední roky jsem nacestovala tisíce kilometrů, ale rok 2015 byl pro mě zlomový. Zažila jsem věci, 
o kterých se mi předtím ani nesnilo. Odletěla jsem na dovolenou do Rumunska bez plánu, do kterého místa pojedu, poprvé jsem stopovala a zažila šílený noční přejezd vlakem, poprvé jsem se ocitla v situaci, kdy nebylo možné se domluvit.

V září jsem se spontánně připojila ke skupině lidí, kteří poptávali na facebooku náhradníka pro týdenní roadtrip do Albánie, a byla to jedna z mých nejlepších dovolených. Spali jsme ve spacácích pod oblohou plnou hvězd a snídali společně v trávě.

Našla jsem si mezi nimi úžasné přátele, ale hlavně se změnilo mé myšlení. Přála jsem si být i nadále spontánní a zažívat nové. Po svém návratu do práce jsem podepsala výpověď.

Jaké jste měla plány?

Odletět co nejdříve do Asie a právě tam si zkusit život batůžkářky, která potřebuje pouze pár věcí. Přála jsem si také zpomalit a více odpočívat, utřídit myšlenky a dělat věci, na které jsem neměla tolik času. Řekla jsem si, že se naučím vařit nějaké asijské jídlo, které pak připravím doma rodině.

Hodně času tady trávím u stánků s jídlem a koukám lidem pod ruce. Celkově se snažím fungovat s málem a cestovat s nízkým rozpočtem nejen kvůli sobě, protože jsem přece nezaměstnaná, ale abych i lidem ukázala, že to jde.

Což jste ukázala, jste v Asii už čtvrtý měsíc… Dá se říct, co je zatím vaším největším zážitkem?

Zážitků mám spoustu. Nikdy nezapomenu na serpentiny, které jsem sjížděla ve vietnamské džungli, jak jsem málem na motorce přejela dvoumetrového hada nebo na pestrou hinduistickou oslavu, při níž si mladí muži propichovali ústa jehlami.

Nejvíce mě ale těší setkání 
s lidmi, kteří mi něco předají. Ať už je to moudro, zkušenost, úsměv, inspirace nebo ponaučení. Tady ve Vietnamu by se ti obyčejní lidé pro druhé rozdali. Jeden chlapík například na benzince rozkrájel meloun a začal ho rozdávat všem okolo.


V Kambodži mi zase jeden mnich vyprávěl o svých denních rituálech, což bylo nesmírně zajímavé. Z jeho pokoje jsem si navíc odnesla myšlenku z nástěnky, „nic není nemožné". A opravdu – překážky si klademe pouze my sami. Spíše než zážitkem je pro mě darem být v Asii.

Cestujete sama?

Ano i ne. Na cestách totiž člověk nikdy není sám. Hned první den po příletu do Malajsie jsem strávila noc v luxusním hotelu se svou kamarádkou a celou posádkou letecké společnosti Emirates, pro kterou pracuje. Cestu Malajsií mi zpestřilo hned několik zajímavých batůžkářů 
z celého světa.

Singapur jsem zase poznala z pohledu místních, protože tam mám přátele. V životě by mě nenapadlo, že si mě singapurský pár, se kterým jsem sdílela pokoj v levném hostelu 
v Rumunsku, vyzvedne ve zlatém autě značky Bentley.

Zážitky 
z Kambodže a Vietnamu zase sdílím s Pájou. Tuhle holku z Klecan znám díky cestovatelské seznamce na facebooku. Úžasně se doplňujeme. Dohromady tvoříme silnou dvojku batůžkářek, kterou jen tak někdo neoblafne. V Hanoji se ode mě už odpojí a já budu opět sama pokračovat do Hongkongu. Ale kdoví, na koho narazím tam.

Jak překonáváte vzdálenosti?

Většinou pěšky, místními autobusy nebo stopem. V Malajsii jsem dokonce ukecala jednoho taxikáře, aby mě svezl na místo, odkud se mi bude lépe stopovat, a v Kambodži zase tuktukáře, který mě popovezl o pár kilometrů. Vietnam projíždím na motorce z jihu na sever, protože je to ten nejlevnější způsob dopravy.

Jak se stravujete?

V oblibě mám stravování na tržištích a v pouličníh stáncích. Snažím se tady žít jako místní lidé. Většina z nich totiž do restaurací nechodí, protože na ně nemají peníze. Obvykle také platí, že to nejlepší jídlo připravují ti nejsrdečnější a poctiví lidé. Navíc skoro nic nestojí, takže nezamává ani s mým rozpočtem. Konzumaci jídla časově přizpůsobuji místím poměrům.

Ten největší šrumec bývá na tržištích brzy ráno, kdy ještě bývá pestrá nabídka všeho. Obědy se vyvařují už po desáté hodině ranní, protože pak začíná vedro a místní mají siestu. Ideální čas na večeři je kolem páté hodiny odpolední. Ráda si kupuji exotické ovoce, jako banány, mango, avokádo nebo dračí ovoce. 


A přímo miluji pojízdné stánky nebo babičky posedávající 
u cesty, co nabízejí sladké dezerty všeho druhu.

Stýská se vám někdy po domově? Co vám nejvíce chybí?

To víte, že ano. Nejintenzivněji se mi stýskalo těsně po odjezdu. Chybí mi samozřejmě rodina a přátelé. S těmi nejbližšími jsem téměř každý den v kontaktu a troufám si říct, že jsou naše vztahy pevnější. Vždycky mě strašně potěší jejich nadšení 
v hlase, když s nimi zase po nějaké době telefonuji.

Máte v našem kraji nějaké oblíbené místo?

Určitě je to moje rodné město Krnov, kde mám rodinu a zázemí, a kde jsem také prožila úžasné dětství. V Krnově mám svou oblíbenou cukrárnu, kam pravidelně chodím na ten nejlepší indiánek pod sluncem. Celkově má Moravskoslezský kraj cestovatelům co nabídnout.

Mně osobně se například líbí nádherné historické nádraží 
v Rýmařově, které vypadá jako z filmu Harry Potter, nebo zámek Hradec nad Moravicí. Ten je tak specifický, že ho řadím mezi své nejoblíbenější v celé republice. Ostrava je pro mě pestrou nabídkou technických památek unikátní. Jaký paradox, že máme v kraji město snad s nejznečištěnějším ovzduším, a naopak Karlovu Studánku, kde je vzduch svou čistotou na špici.

Gabriela Mathiasová