I když je v balíčku třeba deset kusů žvýkaček, sběratel jej považuje pouze za jeden druh. Když se rozhodne aspoň část sbírky Martina Rechtoríka je  držitelem českého rekordu ve sbírání žvýkaček.vyskládat, nestačí mu na to celý obývací pokoj. „Pokud bych žvýkal jednu žvýkačku denně, musel bych tu být zhruba sto sedmnáct let," řekl Martin Rechtorík. Sbírat začal žvýkací gumu už jako dítě – a jak říká – sběračská vášeň se dědí. A má po kom, jeho otec sbírá historické materiály obce Ryžoviště i hrnečky, maminka masky a svatební oznámení. „S tím už se člověk prostě musí narodit. Jako kluk jsem sbíral jako každý jiný korunové uzávěry z lahví, hlavně ty oboustranné, známky, kameny, cokoliv. Nakonec přišel táta s nápadem, abych se zaměřil na žvýkačky," uvedl Rechtorík. Jeho maminka měla za komunistů známé v západním Německu, kteří nikdy nezapomněli nějakou tu žvýkačku začínajícímu dvanáctiletému sběrateli darovat. Tehdy byla cizokrajná žvýkačka obrovskou vzácností.

Třeba žvýkačka Donald, pro niž se chodilo v bývalém Československu do speciálních obchodů Tuzex, v nichž se nakupovalo za bony. Zahraniční žvýkačka byla mimo korunu vlastně druhou měnou, člověk ji byl schopen směnit za minulého režimu prakticky za všechno. Dodnes nejvíce veřejnost zajímají mimo zahraniční kousky z té doby žvýkačky značky Perdo, Sevak a další pocházející z výrobních linek ve Velimi. „Mladší generace už tolik rarity tohoto typu neoslovují, žvýkačky si mohou koupit, kde chtějí a kolik jich chtějí. Těší mě ta radost čtyřicátníků, kterým viditelně při prohlídce sbírky srdce pookřeje," ujistil Rechtorík, člen Klubu sběratelů kuriozit se sídlem v Praze. Je zapsán i v České knize rekordů, a to tehdy ještě nebyla jeho sbírka tak rozsáhlá.

Raritních kousků má Martin Rechtorik ve své sbírce hned několik. Co do vzdálenosti místa jejich výroby, velikosti nebo tvaru. Jde například o žvýkačky z limitovaných edic vyrobených ke speciálním – příležitostem například k olympijským hrám nebo mistrovství světa ve fotbale. Kuriózní jsou mnohdy i příchutě. Nejraritnější příchutí rozhodně bude americká limitovaná edice žvýkaček ve tvaru pánského přirození pro milovníky orálního sexu. „Jeden z pěti druhů této edice by měl být s příchutí penisomátovou. Neochutnal jsem ji, ale stejně bych její chuť jakožto heterosexuál asi jen těžko posoudil," usmíval se Rechtorík. Na výstavách o tento druh žvýkací gumy jeví samozřejmě největší zájem ženy. Jen jsou smutné, že pro ně sběratel nemá mimo svou sbírku žádnou navíc.

Sběratel i jeho rodina (a zejména děti) se naučili, že jsou žvýkačky sbírkovými předměty, a ne jen tak na žvýkání. To neplatilo pro sběratelova bratra, který kdysi v dětství část sbírky zlikvidoval. „Když jsem začínal sbírat, měl jsem nějakých šedesát kusů. Odjel jsem na prázdniny, a když jsem se vrátil, nestačil jsem se divit. Bylo prakticky po sbírce," popisoval Rechorík. Dodnes mu ztrátu bratr bohatě vynahrazuje. Žije ve Spojených státech amerických, odkud pravidelně posílá všemožné žvýkačky. „Už mi ztrátu vynahradil několikanásobně," dodal Rechtorík. Sbírka je už takovou „nemocí" celé rodiny, na dovolené se její členové spíše než po památkách koukají po malých obchůdcích a cukrárnách, aby koupili nějakou neznámou žvýkačku.

Státy a unie (i už neexistující) ze sbírky žvýkaček: Alžír, Anglie, Argentina, Austrálie, Belgie, Botswana, Britské panenské ostrovy, Brazílie, Bulharsko, Československo, Česká republika, Čína, Dánsko, Egypt, Ekvádor, Estonsko, Evropská unie, Filipíny, Finsko, Francie, Gruzie, Holandsko, Chile, Chorvatsko, Indie, Indonésie, Irák, Irsko, Itálie, Izrael, Japonsko, Jihoafrická republika, Jugoslávie, Kanada, Keňa, Kolumbie, Korea, Kypr, Libanon, Maďarsko, Makedonie, Malajsie, Maroko, Mexiko, Německá demokratická republika, Německo, Norsko, Nový Zéland, Pákistán, Peru, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Saudská Arábie, Slovensko, Slovinsko, Sovětský svaz, Srí Lanka, Sýrie, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Thajsko, Trinidad a Tobago, Tunis, Turecko, Ukrajina, USA, Vietnam a Zimbabwe. (kaj)

Pravda, nebo fikce?

Historie neobyčejné bruntálské žvýkačky

BRUNTÁL (kaj) – Český národ se od objevení odkazu Járy Cimrmana v Liptákově doslova předhání ve vymýšlení i ktivních postav a jejich humorných příběhů. Martin Rechtorík se rozhodl podpořit bruntálské historky o Zubatých žábách Tomáše Koňaříka z reklamní agentury Rekont a sepsal pro něj neuvěřitelný příběh jedné bruntálské žvýkačky. Je bruntálská žvýkačka s příchutí blatouchu pravda, nebo i kce? Tipněte si.

Žvýkačku s příchutí blatouchu bahenního vyráběl národní podnik Brutal v období let 1954 až 1955. Podnik Brutal (Bruntálská továrna na výrobu laskomin) se nacházel v místech dnešního bývalého areálu kasáren a byl uzavřen na sklonku roku 1955. Do dnešního dne nejsou známy skutečné důvody jeho uzavření ani důvody ukončení výroby žvýkaček. Údajně se jednalo o politické rozhodnutí či nekalý konkurenční boj.

Přesné složení žvýkačky bylo velmi střeženým výrobním tajemstvím a znalo jej pouze pár vyvolených jedinců. Posledním z nich byl pan Antonín K. z Bruntálu, který však již zemřel, a to v roce 1987 v bruntálském domově důchodců. Recepturu měl uschovanou i na tajném místě ve svém domě, kde před odchodem do domova důchodců bydlel. Tento dům však tři měsíce po jeho smrti kompletně vyhořel, a receptura tak byla nenávratně ztracena. Je to velká škoda, neboť se jednalo o jednu z prvních, ne-li první žvýkačku s obsahem léčivé byliny na světě. Léčivou bylinou totiž blatouch bahenní bezesporu je. Sušená nať blatouchu bahenního se používá jako močopudný prostředek a projímadlo a tyto vlastnosti měla i žvýkačka.

Neoficiální zdroje tvrdí, že složení bylo velmi podobné tehdejším americkým žvýkačkám a bylo doplněno pouze o příchuť blatouchu bahenního. Jistý desátník Karel H., rodák z Bruntálu, který se jako člen československé armády zúčastnil na jaře roku 1945 osvobozovacích bojů v německém Magdeburgu, se zde seznámil s bývalým důvěrníkem českého průmyslníka Glasera, který zde byl nasazen na práci. Tento muž v letech 1906 až 1910 v největší americké továrně na žvýkací gumu přímo špionážním způsobem vyzvěděl způsob výroby. Od roku 1910 se tak ve Velimi začaly vyrábět první žvýkačky na evropském kontinentě, a to pod názvem Rici a s příchutěmi nektar a rose. Své tajemství prozradil i desátníku Karlovi H. a vysvětlil mu podrobně složení i postup výroby žvýkací gumy. Desátník Karel H. také stál u zrodu výroby první bruntálské žvýkačky a vlastně i první československé žvýkačky od ukončení druhé světové války. Další podniky zabývající se výrobou cukrovinek započaly s výrobou žvýkaček až v průběhu roku 1956. Vzhledem k tomu, že původně měla být tato žvýkačka pouze součástí vojenských potravinových dávek (tzv. kádeček) nemohlo dojít k jejímu masovému rozšíření. K povolení výroby i pro civilní obyvatelstvo sice došlo, ale těsně před uzavřením podniku v roce 1955.

Žvýkačka byla údajně mezi bruntálskými obyvateli značně oblíbená, a to dokonce více než žvýkačky z USA, které se sem tam objevily mezi lidmi z dodávek UNRA. Jednoznačně to bylo díky jedinečné chuti, kterou žvýkačce dodával extrakt z blatouchu bahenního.

Dnes existují pouze tři dochované exempláře této žvýkačky, které byly náhodně nalezeny ve sklepních prostorech jedné ze zdevastovaných budov bývalých kasáren v hromadě suti a odpadků. Všechny exempláře vlastnil sběratel žvýkaček z Bruntálska Martin Rechtorík, který dva exempláře daroval panu Tomáši Koňaříkovi z reklamní agentury Rekont, a to za účelem propagace bruntálského regionu. Poslední exemplář se stal velmi ceněnou chloubou jeho sbírky.

Správnou odpověď na to, zda je tento příběh pravda, nebo fikce, se dozvíte později na našich webových stránkách.