Marianna Hudečková: Raději vzpomínám na to pěkné

V krnovském domově pro seniory patří mezi nejaktivnější obyvatele. Přestože ji zlobí nohy, nevzdává se. Chodí, a když má příležitost, i tančí. Má dceru, dva vnuky a jednu pravnučku. Redaktorku přivítala hezky upravená, namalovaná a učesaná ve svém vánočně vyzdobeném pokojíku.

To jste vždy tak upravená?

Ráda se strojím, je tady kadeřnice, tak proč bych si k ní nezašla, když mám čas? Důchod si užívám vlastně až tady, pracovala jsem v technické kanceláři a pak jsem ještě až do 78 let pomáhala v Sazce. Myslím, že to, že jsem celý život pracovala hlavou, mi teď ve stáří dost pomáhá.

Jak trávíte čas v domově?

Zapojuji se do všech aktivit, které tady jsou. Chodím každý den cvičit, chodím do klubu, hrajeme karty, háčkuji, pletu. Čtu knihy – kriminálky i zamilované, historické, půjčuji si je tady. Mám ráda slunko, ráda se opaluji. Také hraji na klavír.

Hrajete na klavír?

Ano, kdysi jsem chodila do hudebky, teď jsem se k tomu vrátila. Hraji podle not i zpaměti, zahraji si i na mši, kterou 
v domově mám.

Zdraví vám slouží?

Snažím se být soběstačná, nepodléhám, kdybych se šetřila, tak už nevstanu. Chodím, i když to bolí. Když byl Mikuláš, měli jsme domácí bál, zatančila jsem si. Každý den jdu na cvičení. Důležité je nepodléhat, i když vím, že se to nezlepší. Ale snažím se udržovat v kondici.

Televizi sledujete?

Dívám se na televizi na seriály, na Ulici a Ordinaci v růžové zahradě a v sobotu na tance, mám ráda hudbu. Také každý den sleduji zprávy.

A co na to říkáte, na to, co slyšíte ve zprávách?

Situace je hrozná, vypadá to tak na třetí světovou válku, to štenkrování mezi USA v Ruskem může vést k válce. Také ti islámci, v historických knihách to je, že islámci pořád válčí. Uprchlíků je mi líto.

Sama jste válku zažila, máte na ni nějaké vzpomínky?

Můj otec umřel, když jsem měla rok, a můj druhý otec zmizel ve válce. Ztratil se v Rusku, zůstal nezvěstný, nic jsme se nedozvěděli, lidé, co s ním tehdy byli, si museli zachraňovat své život. Děda umřel v roce 1945, zůstaly jsme tři samotné ženy, babička, maminka a já.

Mám vzpomínky na rok 1945, kdy jsem měla 14 let. Bydlely jsme 
v Krnově, přes který šla fronta, tak jsme museli utéct. S sebou jsme si vzali jen to, co jsme unesly. Když jsme se pak vrátily, doma bylo všechno rozbité, vyrabované, přeházeli i uhlí, aby našli schované věci.

Jaké byly vztahy mezi místními Čechy a Němci?

Za republiky byli Češi a Němci kamarádi, uměli jsme všichni obě řeči. Pak se najednou lidé nenáviděli, nevím, jak se to stalo. My jsme přitom nic neovlivnili, obyčejný lid vždy trpí. Nechtěli jsme Hitlera. Měli jsme dům na Jiráskově ulici, babička byla Češka, děda Němec, kdysi se na to vůbec nehledělo, nebylo to důležité.

Chodila jsem nejdřív do české a pak do německé školy. Spolužačky pak postihl odsun, dlouho jsme si psaly.

Jak zvládly odchod z vlasti?

Všechny se v Německu postavily na nohy, dostaly peníze za domy, které tady nechali, a postavily si nové. I nám dům vzali, po revoluci jsme dostali odškodné, bylo to 150 tisíc. Dala jsem je dceři.

Umíte ještě německy?

Já umím perfektně německy, němčinu jsem si udržovala, protože jsem pracovně jezdila do východního Německa do družebního města. Lesní závod, kde jsem pracovala, měl totiž družbu s podobným podnikem v Německu. Vždycky jel předseda závodního výboru, předseda KSČ a já, abych jim překládala.

Němci zase jezdili k nám, na družbu i na rekreaci. Jim se líbily naše hory, nám zase jejich jezera.

Máte na co vzpomínat…

Mám vzpomínky hrozné i pěkné. Samozřejmě raději myslím na to pěkné.

Gabriela Mathiasová