Znal Čechy i Němce. Znal oběti Liptaňské tragédie. Byl to mladý muž toužící založit rodinu a současně ozbrojený orgán státní moci. A uměl vyprávět. Autorský tým, který zaznamenal a zpracoval jeho vzpomínky pro budoucí generace, odvedl skvělou práci.

Život ohraničený Halleyovou kometou

Při narození Karla Rambouska v roce 1910 i při jeho úmrtí 1985 navštívila planetu Zemi Halleyova kometa. Se stejnou samozřejmostí do jeho života vstoupily evropské dějiny. Matice Slezská v roce 2005 vydala pozoruhodnou knihu Prožil jsem krásný život. Je založena na autentickém svědectví Karla Rambouska, příslušníka Finanční stráže a Stráže obrany státu.

Vyprávěl, jak jsme za Beneše chtěli bránit republiku i co se odehrávalo v pohraničí po válce. Dcera Karla Rambouska Naděžda Paprskarzová při návštěvě Deníku ve Vysoké nám ukázala starou celnici, kde její tatínek sloužil. A také dům, kde bydlel a choval včely. Dokonce i kamenný státní znak, který se podařilo zachránit ze staré celnice v Bartultovicích.

Nahrávka musela dlouho čekat

„Když už byl tatínek nemocný, bydlel s námi v Krnově v paneláku. Jezdili za ním z vlastivědného muzea z Bruntálu zaznamenat jeho vzpomínky. Díky tomu se jeho vypravěčský talent dochoval na magnetofonové pásce. Tatínkův hlas ve mě vyvolává tak silné emoce, že ani dvacet let po jeho smrti jsem nebyla schopná to přepsat. Požádala o spolupráci krnovského kolegu a kamaráda, pedagoga, historika a literáta Vladimíra Bluchu. Na vzniku knihy se podílel tým lidí. Ověřovali fakta uváděná ve vzpomínkách a doplnili je svědectvím dalších pamětníků. Krnovský výtvarník Svatoslav Böhm shromážděnému materiálu dal strukturu, pomohl mi všechno seřadit a uspořádat. Kniha je autentické svědectví pamětníka, které je zasazeno do širšího kontextu,“ popsala Naděžda Paprskarzová vznik knihy.

Karel Rambousek v roce 1938 zažil kolaps Československa pohledem obránců hranic. „Vyprávěl, jak jejich slovenští kolegové po vyhlášení Slovenského státu řekli tak se tu mějte, my jdeme domů. Říkal, jak byli v mládí odhodlaní bojovat a položit položit život za republiku. Jak to těžce prožívali, když po Mnichově dostali rozkaz se z hranic stáhnout bez boje. Ve stáří už to ale tatínek viděl jinak: Bylo by zbytečné se bránit. Jen by nás tam postříleli, a stejně by přes nás prošli. Válka byla nevyhnutelná,“ vysvětlila Naděžda Paprskarzová jak se Karel Rambousek v různých životních etapách vyrovnával s otázkou, která trápí každého Čecha: Měli jsme se po Mnichovu bránit nebo ne?

Pohraničníci se nesměli ženit

Státní služba v uniformě vyžadovala spoustu obětí, jaké si dnes už nedokážeme představit. „Když tatínek před válkou sloužil na hranicích, museli muži ve služebním poměru podepsat závazek, že se deset let nesmí oženit. Vojáci měli být plně oddaní jen své republice, a nedělat si starosti o rodinu. Tatínek s maminkou se vzali až za války, za protektorátu. Svatba byla v Brně, protože oba pocházeli od Tišnova, ze sousedních vesnic. Proto jsem se jim narodila v roce 1941 v Lomnici u Tišnova,“ popsala Naděžda Paprskarzová začátek manželství svých rodičů.

Třídní nepřítel

Karel Rambousek po válce znovu oblékl uniformu a vrátil se do Vysoké. Musel respektovat, že mu služební poměr zakazuje korespondenci s bývalými sousedy, kteří po odsunu skončili v Německu.

Když se v roce 1948 ujali vlády komunisté, bezpartijním pohraničníkům začaly problémy. Kolega pohraničník z Vysoké přišel o práci jen proto, že šel domů z pochůzky kolem brány statku. Zemědělec pan Nesvatba už byl pro režim třídní nepřítel - kulak. Zrovna slavil dožínky. Našli se udavači, kteří dosvědčili, že pohraničník v uniformě si dal štamprli s kulakem. Podobně dopadli také další Rambouskovi kolegové, se kterými sloužil na hranicích za první republiky.

Padesátá léta: internace

Karel Rambousek dlouho nevěděl, proč byl v roce 1951 uvězněn na samotce. Rodina čelila bezohledným domovním prohlídkám. V době politických procesů, udavačů a nesmyslných trestů málokdo tušil, za co je zavřený.

Na Karla Rambouska nakonec vytáhli sousedskou hádku mezi kulakem a komunistou, kterou kdysi řešil v Karlově u Osoblahy. Prý kulakovi nadržoval. Předseda KSČ Lipina u vojenského soudu dosvědčil, že Rambousek opilého statkáře Slonku řádně pokutoval, a tím ho zachránil. Byl jen na čas odklizen z Vysoké do Prahy, než se na jeho případ zapomene. V roce 1955 byl Karel Rambousek zvolen předsedou národního výboru ve Vysoké a pak se vrátil na pohraniční oddělení v Osoblaze.

Liptaňská tragédie

Financové a obránci hranic při konfliktech roku 1938 i při událostech Liptaňské tragédie vystupovali apoliticky. Naděžda Paprskarzová ve výroční dny jezdila do Liptaně s tatínkem, takže znala i jeho bývalé kolegy.

„Také jako učitelka se školní třídou jsem jezdila do Liptaně, když tam komunisté odhalili nový pomník. Musela jsem se nějak vyrovnat s tím, jak si oběti z Liptaně začala přivlastňovat komunistiská propaganda. Poslouchala jsem v Liptani ty klasické komunistické projevy jak vyhráli válku a zachránili svět. Pokoušela jsem se to komunistům vysvětlovat. Promiňte, je to sice pěkné, že připomínáte oběti, ale ti mrtví v Liptani, co položili životy za svou vlast, neměli s komunisty nikdy nic společného. Ten památník nedávno zrušili, protože stál nad jímkou. V Hlubčicích na hrobě obětí Liptaňské tragédie ale pořád můžete najít věnec nebo kytice s nápisem komunistická strana,“ dodala ke vzpomínkám Naděžda Paprskarzová.

Fotogalerie: Otevření celnice ve Vysoké

Vzácné vzpomínky: Pamatuji období, kdy ve Vysoké žili Češi i Němci

Deník původně požádal Naděždu Paprskarzovou o rozhovor na téma jak vznikla kniha vzpomínek jejího tatínka Karla Rambouska. Ukázalo se, že také její dětství v poválečné Vysoké je pozoruhodný příběh, který by měl být také zaznamenán. Není už moc pamětníků, kteří zažili Vysokou v době odsunu německých obyvatel a dosídlování rodinami z Ostravska a ze Slovenska.

Váš tatínek Karel Rambousek jistě musel umět německy, když sloužil v pohraničí, kde se po staletí mluvilo německým jazykem. Patřila němčina k vašemu dětství?
„Babička z matčiny strany žila ve Vídni, takže perfektně mluvila i psala německy. Žili jsme ve Vysoké asi dva roky vedle sebe s Němci, kteří čekali na odsun. Narodila jsem se v roce 1941, takže si z té doby už něco pamatuji. Byla jsem živé dítě, všude jsem vlezla, ale Němci ve Vysoké na mě vždycky byli hodní. Třeba v kostele zrovna probíhala mše nebo pohřeb, když jsem tam vlítla s krajícem chleba v ruce. Němky mě objaly a hezky mi vysvětlily, že v kostele se nesmí jíst. Nevyhnaly mě, ale vzaly mě mezi sebe a pěkně mi ukázaly, jak se tam mám v kostele chovat. Škoda, že já německy neumím.

close Naděžda Paprskarzová vzpomínala na své dětství a mládí v poválečné Vysoké. Ukázala nám místa, kde žil a sloužil vlasti její tatínek Karel Rambousek. info Zdroj: Deník/František Kuba zoom_in Při vzpomínání na Liptaňskou tragédii jste zmínila, že dokonce jeden ze zavražděných četníků a financů měl německé příbuzné.
Jeden z nich opravdu měl za manželku Němku, se kterou bydleli v Liptani. Dokonce jsem ji poznala osobně. Jejich dcera byla přibližně ve stejném věku jako já. Když během studií na pedagogické škole v Krnově dojížděla z Liptaně, já jsem dojížděla z Vysoké, takže jsme se potkávaly. Když jsem v Krnově potkala její maminku, která špatně mluvila česky, hodně jsem se divila. To jste v Liptani jako Němka zůstala sama? Není vám tam smutno? Neuvažujete o odchodu do Německa, kde máte všechny spolužáky a kamarády? Znala jsem několik českoněmeckých manželství, která si při poválečném rozhodování zvolila Německo. Paní mi řekla: tam do Německa já nikdy nepůjdu, protože oni mi zabili manžela. Pak mi vyprávěla, že je vdova po jedné z obětí Liptaňské tragédie.

Jak vzpomínáte na dům, kde jste ve Vysoké bydleli?
Náš dům postavil pan Langer. Měl příbuzné rodinu Prewostových, kteří iniciovali sbírku občanů na postavení kříže před domem. V tom domě před námi bydleli sovětští vojáci, takže si vybavuji například rozsekané parapety, jak si na nich krájeli tabák. Když vojáci odešli, nezbyl v tom domě žádný nábytek. Jednou dívám z okna, jak pan Langer k nám nese obrovský koberec. Nějak se mu podařilo koberec před vojáky schovat a zachránit. Tak nám ho přinesl, že přesně pokryje celou plochu pokoje, ať tam máme něco do začátku. Pan Langer byl Němec, takže se musel vystěhovat. Tatínek si s ním ještě nějakou dobu dopisoval i po odsunu, a zakázali mu to. Byl ve služebním poměru, takže nesměl vést korespondenci do zahraničí.

Řada obyvatel Krnovska, Jindřichovska a Osoblažska vás zná jako svou učitelku ze základní školy. Jak vy vzpomínáte na svá školní léta ve Vysoké?
Dětí bylo příliš málo, aby se dala provozovat škola v Bartultovicích i ve Vysoké, tak se to nějak po dvou letech střídalo. Zpočátku byl naším učitelem pan Květoň, velice pečlivý pedagog. Po něm přišel další učitel, který ve vyučování pořád padal a musel se opírat o tabuli. Ukázalo se, že byl opilý, tak šel brzy pryč. Po něm nás učila paní Stáňa Halašková, kterou jsem později měla v Jindřichově za kolegyni. Pak jsme dostali učitele Vrtka. Milý pán, co bydlel hned vedle nás. Byl sportovně založený, takže jsme většinu času trávili na hřišti. Kluci hráli fotbal a děvčata vyvolávanou. Chodila jsem k němu do houslí, a tatínek včelař mu za každou hodinu dával sklenici medu. Maminka se divila: pane učiteli, co ta naše holka ve škole dělá, vždyť doma nepíše žádné úlohy? Jen ji uklidňoval: paní, nebojte, ta vám vystuduje, za to ručím. Po letech jsem v Učitelských novinách zahlédla jeho jméno, že byl vyznamenaný. Já jsem ale až na pedagogické škole zjistila, že neumím vyjmenovaná slova. Měla jsem zrakovou paměť, takže jsem nedělala chyby v diktátech. Věděla jsem, jak se co píše, ale neuměla jsem si to zdůvodnit. Pan učitel to byl všemi oblíbený a usměvavý, ale nic nás nenaučil. Ma žadost rodičů nechal chytrého chlapce Jožo Zábojníka propadat, aby nejezdil do školy v Jindřichově a mohl místo toho pomáhat na statku. Pak jim stejně vše vzali do JZD a oni odešli zpět na Slovensko.

Fotogalerie: Na návštěvě ve Vysoké

Při vzpomínání na dětství v poválečné Vysoké jste také zmínila téměř zapomenutou tragédii, při které zahynuly děti, téměř vaši vrstevníci. Můžete tu strašnou událost připomenout?
Zažili jsme to za učitele Moravce jako páťáci. Tehdy byl učitel taková onuce pro všechno. Musel například o prázdninách hlídat krávy, aby členové JZD mohli na dovolenou. Tehdy si také mnohé rodiny chovaly svou soukromou krávu, takže rodiče posílali děti s nimi na pastvu. Tam, kde jsou dnes ve Vysoké paneláky, býval Jurkův statek. Měl schovanku Jiřinku, asi vnučku, která s námi chodila do školy. Žili tam s nimi také starší kluci Štefan Švacho a Jirka Zeidler. Nejmladší z nich byl prvňáček Marcel. Společně chodili pást krávy, které jim svěřili rodiče. Jednou se zvědaví kluci sebrali a šli se přes hranici podívat do Polska do lesa, zatímco Marcel s Jiřinkou hlídali krávy. Tenkrát hranice nebyly střežené. Kluci v tom polském lesíku našli něco jako velkou minu. Zkoušeli to ze zvědavosti šroubovat. Když se jim to nepovedlo, došli k závěru, že to zkusí nahřát. Bylo to tak velké, že z Polska do Česka to museli nést oba dva na ramenou. Jiřinka, Jirka a Štefan byli třeťáci. Nejmladší prvňák Marcel měl bratry na vojně, takže od nich pochytil nějaké rozumy o výbušninách. Ten jediný varoval ostatní, že tu věc nesmí dávat do ohně. Když ho neposlechli, raději utíkal pryč. Při výbuchu všichni, co stáli kolem ohniště, byli roztrhaní na cucky. Marcela na útěku tlaková vlna srazila do úvozu. Chytil jen pár střepin, ale přežil. Když pan Jurek slyšel výbuch, nedivil se tomu. U Třemešné byl kamenolom, kde často probíhaly odstřely. Když se děti dlouho nevracely z pastvy, vzal koně, že pojede kosit trávu, a cestou se po nich podívá. Nejdřív našel zakrváceného chlapečka Marcelka, tak začali shánět doktora. Tehdy počátkem padesátých let už u nás byl telefon, jediný ve Vysoké. Nejsmutnější je, když umře dítě. Tehdy ve Vysoké pochovali tři současně. Byli ještě mladší než já.