Pod tímto pořadovým číslem byla tato kulturní památka zapsána do seznamu objektů určených k demolici. Po poválečném odsunu německých obyvatel bylo pohraničí plné poškozených objektů, které podle tehdejších názorů hyzdily socialistickou vesnici. Vojenští pyrotechnici podle kronikářů zde prováděli budovatelské dílo.

Jedním z mála pamětníků, kteří v Linhartovech žili před válkou, za války i po ní, je Heřman Menzel. Žil tu i v roce 1943, kdy byli na linhartovském zámku ubytováni uprchlíci z vybombardované Bochumi. Tehdy na zámku vypukl z neznámých důvodů velký požár.

„Jako dítě jsem zahlédl z okna našeho domu dým, který se valí ze zámku, tak jsem tam hned běžel. Největší plameny šlehaly ze zámecké věže. Sotva jsem tam doběhl, věž se s rachotem zřítila. Táta jako dobrovolný hasič tam taky pomáhal, aby neshořel celý zámek, a já jsem byl na něj hrdý,“ popsal požár zámku očitý svědek Heřman Menzel.

Přestože poškození střechy bylo rozsáhlé, majitel zámku navzdory válečnému nedostatku zajistil materiál na nejnutnější opravy. Když se ale přiblížila fronta na přelomu let 1944 a 1945, obchodník se suknem Wenzelides a jeho manželka, hraběnka Marie, uprchli do Rakouska.

„Tehdy se ubytoval na zámku tankový prapor. Chodili jsme se s klukama dívat, jak Němci každý den vyjíždí bojovat na frontu do Osoblahy a pak se vrací na základnu doplnit palivo a munici. Zámek se postupně změnil v polní lazaret. Jako děti jsme z toho neměli rozum. Byli jsme ve svém živlu, protože se nám líbily uniformy a tanky,“ vzpomíná Menzel.

Na zámku byla jedna z největších knihoven ve Slezsku

„Po válce jsem viděl, jak sovětská armáda odvážela ze zámku dvanáct plných náklaďáků obrazů, nábytku, uměleckých děl a různých starožitností. Na zámku bývala nádherná knihovna, jedna z největších ve Slezsku. Po odchodu Sovětů jsme pak nacházeli knihy poházené v parku pod stromy. A když do pohraničí přišli dosídlenci ze všech koutů republiky, kteří k zámku neměli žádný vztah, vozili v kůži vázané encyklopedie do sběrny, aby bylo na kořalku,“ vzpomíná Menzel na první poválečné týdny.

K ještě horšímu barbarství došlo poté, co byl zámek svěřen do kompetence MNV. „V roce 1952 vydali oznámení, že se nábytek ze zámku se bude prodávat jako dříví na topení. A aby se s těmi starožitnostmi náhodou nekšeftovalo, házeli to z oken a ještě to dole rozbíjeli. Fůra rozbitého baroknáho nábytku na otop stála padesát korun, což je na dnešní peníze asi desetikoruna,“ otřásl se při vzpomínce Menzel.

Jeho rodiče z toho byli nešťastní, protože vždy měli v úctě zámek jako středisko vzdělanosti a kultury. „Maminka byla varhanice a občas měla na zámku klavírní koncerty. Bylo nás devět sourozenců, a všem nám rodiče přísně zakázali se k zámku jen přiblížit. Nechtěli, aby naše rodina měla cokoliv společného s tím rabováním,“ vzpomíná na těžké chvíle Menzel.

Značku modrým vápnem dostal i zámek

Pak přišel rok 1960 a pohraničím procházeli vojáci a pyrotechnici společně s předsedou MNV, aby označili domy určené k odstřelu. Modrým vápnem udělali kruh s pořadovým číslem 14 také na zámku. „Byl jsem z toho zděšen, protože po stavební stránce byl na tom zámek docela dobře. V roce 1957 tam dokonce krajské středisko památkové péče provedlo nějaké zabezpečovací práce. Podle mě za demolicí stáli lidé, kteří měli černé svědomí, že nezabránili devastaci a vyrabování zámku, a proto chtěli definitivně zahladit stopy,“ dodal Menzel, který marně přemýšlel, co on sám jako mladík po dvacítce může v této situaci dělat. Vzpomněl si na známého Otta Mourala z Bruntálu.

„Pan Moural pracoval sice na železnici jako osožák, ale jinak to byl vzdělaný amatérský historik. Okamžitě jsem se s ním spojil, aby věděl, k jakému zvěrstvu se v Linhartovech schyluje. Otto Moural měl režijku, tak se vydal do Prahy na ministerstvo kultury a tam chodil od jednoho úředníka ke druhému a vysvětloval jim, že významné památce kdesi v pohraničí hrozí zánik, jestli okamžitě nezasáhnou. Podařilo se nám vyřadit zámek ze seznamu demolic těsně před odstřelem,“ uzavírá Heřman Menzel. V roce 1971 se do oprav zámku konečně pustilo ministerstvo zdravotnictví.