Na Libavé počátkem 80. let byla celkem tři palebná postavení využívaná sovětskou raketovou brigádou. Velení vojenského prostoru Libavá nám tento týden umožnilo propátrat tehdejší palebnou pozici „Sever“. Zveřejnit trasu k úkrytům a jejich místo si ale velitel nepřál. „Nechceme, aby se tam vydávali dobrodruzi a turisté. Není to bezpečné,“ vysvětlil velitel vojenského prostoru Vladimír Kubisa.

O tom, že pro obyvatele Libavé a zaměstnance újezdního úřadu je působení Sovětské armády zapomenutou minulostí, dosvědčil i průvodce, který nás měl k úkrytům a troskám zázemí raketového oddílu zavézt. Několikrát jsme místo přejeli. Nakonec jsme dorazili k opuštěným troskám stanoviště jednotky a odtud k našemu hlavnímu cíli: raketovým krytům.

Na mýtině, kde pracovníci soukromé firmy zrovna zpracovávali poražené stromy, jsme zahrnuté zeminou a porostlé dřevinami uviděli první z rozměrných, železobetonových krytů. Jeho pancéřová vrata už někdo odvezl. Neprůjezdný prostor dlouhý přes dvě desítky metrů byl prázdný a útroby zrezivělé. Pár desítek metrů od něj jsme našli druhý a zhruba sto metrů naproti v lese i třetí bunkr, sověty tehdy nazývaný „granit“.

Po delším pátrání se nám nakonec podařilo vypátrat a zadokumentovat i čtvrtý, speciální kryt, který jediný byl průjezdný, s pancéřovými dveřmi na obou koncích.

Co se tehdy dělo na libavské základně, odkud mohla v době studené války vzlétnout sovětská raketa s jadernou hlavicí směrem na stát Severoatlanické aliance, to už nikoho z místních nezajímá. „Jsem tady pět let, ale k čemu ty kryty sloužily, to jsem nezjišťoval. Je to minulost,“ poznamenal jeden z dřevorubců, kteří v poledním slunci řezali objemné kmeny přímo u vjezdu do jednoho z bunkrů.