V soukromých i veřejných archivech existuje plno fotografií Krnova z éry Rakousko–uherské monarchie, první republiky, protektorátu i prvních poválečných let. Jak je možné, že obsazení Krnova pevnostní brigádou generálmajora Ivana Nikolajeviče Vinogradova nikdo nenafotil?

Tuto otázku si klade krnovský historik a bývalý kronikář města Vladimír Blucha.

„Je potřeba si uvědomit, že tehdy nebylo fotografování tak běžné a rozšířené jako dnes, a fotoaparát byl považován za určitý luxus. Sudetští Němci, kteří v roce 1945 tvořili téměř sto procent obyvatel Krnovska, určitě měli strach ukázat se na ulici s fotoaparátem, aby o něj nepřišli, nebo nebyli označeni za špiony.

Navíc civilní obyvatelstvo bylo před blížící se frontou z Krnova evakuováno,“ vysvětlil Vladimír Blucha, proč se fotografie z května 1945 nepodařilo dohledat ani v rodinných archivech odsunutých krnovských Němců.

Evakuační nařízení udělalo už v březnu 1945 z Krnova vylidněné město, které se celé změnilo v opevněnou pozici německé armády s obrannými liniemi, zákopy, barikádami, protitankovými zátarasy a maskovanými palebnými centry na střechách domů. Pouliční boje v Krnově byly velmi krátké.

Obránci opouštěli město ve spěchu a vyhazovali za sebou do povětří silnice i mosty, aby zpomalili postup Rudé armády. Nebylo jim to moc platné, protože ta ještě tentýž den osvobodila také Brumovice, Lichnov, Zátor a dalších 18 obcí.

„Němečtí ani sovětští váleční zpravodajové a fotografové neměli důvod zaznamenávat boje na Krnovsku, protože ve srovnání s Ostravskou operací nebo osvobozením velkých měst šlo o bezvýznamnou šarvátku na cestě od Stalingradu do Prahy,“ uvedl Vladimír Blucha, který jako kronikář po fotografiích rudoarmějců v Krnově pátral desítky let.

Nakonec se mu podařilo najít jednu jedinou fotografii. „Jediný známý snímek z Krnova zachycuje rudoarmějce na zahradě domu, který stával na Bartultovické ulici. Fotku opatrovala v rodinném albu vdova po krnovském občanovi, který se společně se sovětskými důstojníky v roce 1945 nechal vyfotografovat na zahradě svého domu.

Jeho paní mi dovolila pořídit si pouze kopii této fotografie, a musel jsem jí slíbit, že ji budu publikovat až po její smrti. Nemůžu uvést její jméno ani jméno manžela, který je na fotce. Česko – německé vztahy byly poznamenány množstvím tragédií, které jsou živé i po letech. Kdo to nezažil, těžko pochopí.

Paní, která mi fotografii poskytla, nestála o to někomu vysvětlovat, proč její rodina zůstala i po Mnichovu v pohraničí a proč v roce 1945 hostila důstojníky Rudé armády,“ dodal Vladimír Blucha, který se zajímá o autentické vzpomínky pamětníků, ať už hovoří česky nebo německy.

Fidel Kuba

>>POZNÁMKA DALIBORA OTÁHALA

Jak se nejlépe chovat na dobytých územích

V květnových dnech si připomínáme konec druhé světové války, dřív se v této souvislosti často skloňovalo slovo osvobození. Všimněte si, že v článku Fidela Kuby o jediném snímku Rudé armády v Krnově nenajdete slovo osvobození. Je to totiž paradox, že v našem regionu žijeme v městech a obcích, která nebyla osvobozena, ale dobyta a obsazena.
Tohle byly kdysi Sudety, součást tehdejší Německé říše a pro Sověty to bylo nepřátelské území. Tady se Rudá armáda nevítala, místní lidé se na její příchod dívali s obavami, tušili, že se s nimi nebude jednat v rukavičkách. Tohle území bylo součástí českého státu, ale kdysi sem Přemysl Otakar II. pozval německé kolonisty, aby zvelebili a obhospodařovali české pohraničí.
Jejich potomci zde vydrželi až do poloviny dvacátého století, než byli po válce odsunuti. Někdo je označuje za české Němce nebo za německy hovořící Čechy. Přišli sem noví obyvatelé, pro které se tenhle kraj stal novým domovem. Zatím ho obývají krátce, co je to pětašedesát let oproti několika staletím?
A my, co zde žijeme, zažíváme paradox, že jsme příslušníky národa, který byl za války okupován, ale přesto žijeme v místech, která nebyla osvobozena ale dobyta. Možná o to více bychom si tak mohli uvědomit, že ať už jsme tu staletí nebo pár desítek let, tak jsou nám tahle místa propůjčena a je na nás, jak nejlépe je dokážeme obhospodařovat.
Tak, jako je nám na chvíli propůjčen i náš život a je jen na nás, jak nejlépe ho dokážeme naplnit.