„Také v našem regionu nebo přímo v Krnově žili lidé, kteří na vlastní kůži prožili pronásledovaní komunisty. Mnozí již zemřeli, jejich zdraví podlomily následky věznění a týrání na těle i na duchu. Vzpomeňme například kardinála Tomáška, který byl v roce 1951 zatčen v Bohušově na Osoblažsku a odtud byl poslán na tři roky do vězení. Krnovský minorita P. Ponta nebo manželé Šimčíkovi patřili rovněž mezi pronásledované. Nedaleké Slezské Rudoltice se staly vyhnanstvím pro další kněze, kteří si předtím odpykali několik let věznění. Byli to například Josef Kunický, Václav Tkadlčík, a za svou činnost s mládeží byl pronásledován i Václav Turza. V Krnově žili či žijí volyňští Češi, kteří zase zakusili vyhnanství v sibiřském gulagu v Sovětském svazu,“ uvedla Ludmila Čajanová, která se podílela na pořádání několika besed s politickými vězni v krnovské čajovně Ninive.

Jen v Sovětském svazu má komunismus na svědomí minimálně 20 miliónů lidí, v Číně 65 miliónů. Přesný počet se ani nedá zjistit. Mnozí historikové hledají odpověď na otázku, proč si lidé tak málo pamatují zločiny komunismu na rozdíl od zločinů nacistů.

Francouský politolog Alain Besancon o tom říká: „Nacismus je více známý než komunismus, protože jeho „skříň s mrtvolami“ otevřela dokořán spojenecká vojska na konci 2. sv. války. Naproti tomu o uměle vyvolaném hladomoru v Sovětském svazu na Ukrajině v roce 1933 téměř nikdo neslyšel. Gulag zůstává jakoby zahalen v mlze, je to něco vzdáleného, co známe jen nepřímo, z literatury. Lidé, kteří byli s to uchovat vzpomínku na zločiny komunismu, nestojí v popředí zájmu médií. Nacismus trval dvanáct let. Evropský komunismus, podle jednotlivých zemí, padesát až sedmdesát let. Dlouhé trvání má amnestující účinek. Lidé si zvyknou, přizpůsobí se. Občanská společnost, elity jsou postupně ničeny, nahrazovány, a převychovávány. Zatímco v postnacistickém Německu byla občanská společnost souzena, trestána a denacifikována vítěznými armádami, ve východní Evropě po pádu komunismu k ničemu takovému nedošlo.“

Předloni Rada Evropy odsoudila zločiny komunismu, vzdala čest obětem těchto zločinů a zdůraznila, že pád komunistických režimů ve východní a střední Evropě nevedl k debatě o jejich zločinech.

„Znalost historie je podmínkou aby se takové zločiny neopakovaly. Proto jsme se setkali v čajovně Ninive a poslechli si příběhy pamětníků.Mezi postižené patřili kromě anglických letců, živnostníků, vlastníků nejrůznějšího druhu majetku a rolníků také křesťané, křesťanští spisovatelé, učitelé, studenti, umělci, sportovci, kněží, řeholníci a řeholnice. Všichni mají společné zážitky – zatčení, výslechy, mučení, práce v nelidských podmínkách, hlad, nadávky, ponižování. Přesto je u nás dost lidí, kteří vzpomínají na komunismus s láskou a nostalgií. Levné rohlíky, dostatek pracovních příležitostí, kde se navíc často ani nemuselo příliš namáhat,“ konstatovala Čajanová.