Minulý týden proběhlo v Národním divadle rozloučení s hercem Janem Třískou. Vzpomínalo se na něj také v Krnově, kde vykonával v roce 1962 vojenskou službu.

Pamětník Karel Siuda prozradil, že Jan Tříska si zde nenechal ujít závody motorek. Závodilo se na oválu, který býval za cvilínským nádražím, i přímo v ulicích města. Jaký vztah měli Krnované k motorkářskému sportu?

VÍTE, KDE JE MALÍČKOVA ZATÁČKA?

„V Krnově se letos už podvanácté konal motocyklový závod známý jako Stříbrný štít města Krnova. Přihlíželo asi šest tisíc diváků. Startovalo celkem 48 závodníků. Stříbrný štít si odnesl závodník Gorus,“ zapsal v roce 1961 kronikář Krnova Leopod Němeček.

„Svazarm postaví pamětní sloup na místě nehody u Pivovarské ulice, kde při letošních motocyklových závodech Stříbrný štít města Krnova utrpěl závodník Zdeněk Malíček (22 let) smrtelné zranění. Na památku bude zatáčka, která se závodníkovi stala osudnou, pojmenována Malíčkova zatáčka,“ zapsal kronikář v roce 1960.

V témže roce kronikář zaznamenal, že v Krnově koncertoval operní pěvec Eduard Haken. Zatímco po Hakenovi je dnes pojmenováno sídliště hned vedle Malíčkovy zatáčky, na tragickou smrt mladičkého motorkáře Zdeňka Malíčka Krnované už zapomněli.

PODNĚTNÉ VZPOMÍNKY JAROSLAVA HRADILA

Svědectví o průkopnických časech motocyklových závodů před pár lety podal Regionu Jaroslav Hradil z Krnova. Jeho otec totiž patřil mezi nadšené závodníky v silničních i terénních disciplínách.

„Táta se jmenoval Jaroslav Hradil jako já. Mezi závodníky byl lepší průměr. Nejlepší umístění jeho kariéry byla bronzová medaile. Nejdřív jezdil silniční závody na Jawě 350, pak se dal na terénní disciplíny. K závodění na motorce ho přivedli jeho kamarádi, závodníci Onderka a Kovář,“ vzpomínal Jaroslav Hradil mladší, který se s rodiči přistěhoval do Krnova jako pětiletý.

Závodilo se na oválu, který býval za cvilínským nádražím, i přímo v ulicích města.Zdroj: archiv

OVÁL PLOCHÉ DRÁHY BYL ZA NÁDRAŽÍM CVILÍN

Zatímco slavný závod Stříbrný štít města Krnova se jezdil přímo ulicemi města, ráj plochodrážníků byl ovál za cvilínským nádražím. „Krnovský ovál bývala ve své době druhá nejlepší plochá dráha v celé republice. Jezdily na něm svou plochodrážní ligu kluby z celého Ostravska,“ vysvětluje Jaroslav Hradil mladší.

Na bezpečnost závodníků se zpočátku příliš nehledělo. Z archivních fotografií je patrné, že pro některé byla jediným bezpečnostním prvkem kožená přilba. Přesto byla smrtelná nehoda motorkáře Zdeňka Malíčka v zatáčce Dvořákova okruhu ojedinělý případ toho druhu.

PÁDY A ZRANĚNÍ POZNAL SNAD KAŽDÝ JEZDEC

„Všichni závodníci včetně mého táty se za svou kariéru na motorce několikrát vymlátili. Doplatili na svou technickou zručnost. Dokázali sestavit tak silné motorky, které už byly nad jejich zkušenosti a jezdeckou výkonnost.

Rozbité motorky si vždycky dokázali opravit, ale úrazy při tom bývaly opravdu těžké. Kovář až do smrti nemohl ohnout nohu a Onderkovi museli po pádu na Bezručově okruhu v Opavě vyoperovat pěticentimetrový kus roztříštěné kosti.

Otec z nich dopadl ještě relativně nejlíp. Skončil v nemocnici s úplně rozmláceným zadkem. Při závodech v Rýmařově vyletěl ze zatáčky a pak pokračoval setrvačností po kočičích hlavách. Letěl po těch hrbolatých kostkách desítky metrů po zadku bez jakéhokoliv chrániče, takže z toho byl úplně omlácený,“ vzpomínal Jaroslav Hradil mladší na nebezpečný sport svého otce.

SVÉHO OTCE NAKONEC NENAPODOBIL

Pro Jaroslava Hradila st. byly motorky vším, ale jeho syn už jejich kouzlu nepropadl. Závodil sice jako kluk na kole, ale pak přišlo zhoršení ve škole a byl s cyklistikou konec. Tátovy motorky většinou znal jen ze sklepa.

„K motorkám jsem se dostal až na vojně. Táta znal ze svazarmovských závodů řadu závodníků z Dukly, takže se vojáci o mně dozvěděli, že jsem synem známého motorkářského závodníka. Předpokládali, že mám talent, tak se rozhodli mě vyzkoušet na terénní dráze se sériovou mašinou dvaapůlkou.

Na dráze byly vyježděné hluboké koleje, takže když jsem do nich vletěl, už jsem nedokázal řídit. Ze začátku jsem to rychle rozpálil, motorku jsem postavil na zadní a zbytek trati jsem se už jen zoufale držel řídítek modlil jsem se, abych nespadl. Byl jsem strachem úplně bez sebe.

Důstojník, který mě zkoušel, ani nepoznal, že skoro neumím jezdit, protože se mi nějakým zázrakem povedlo zajet slušný čas. Chtěl mě začít trénovat, ale když zjistil, že nemám vyježděnou výkonnostní třídu, nechal mě být. Nechtěl se mnou ztrácet čas, protože než získám třídu, stejně bych mu odešel do civilu.

Moc se mi tehdy ulevilo a jsem docela rád, že jsem neskončil jako závodník. Je to pěkný sport, ale ty úrazy a pády nejsou nic pro mě,“ uzavřel Jaroslav Hradil mladší.