K nejslavnějším úvalenským rodákům patří malíř Josef Kinzel (1852 až 1925). Jeho obrazům dominuje starosvětský venkovský život. Selské světnice s dřevěnými lavicemi, trámovými stropy, kachlovými kamny a začouzenými stěnami, ve kterých si veselá společnost připíjí plnými korbely. O víkendu se na Rychtě pokusili atmosféru z Kinzelových obrazů vystavených stěnách přenést také do reality.
Někteří úvalenští křesťané sice nechápavě kroutili hlavou nad nápadem uspořádat hody v postní době hned naproti kostelu, ale nikdo není dokonalý. Jiným zase neseděly plastové kelímky vedle věrných replik historické keramiky nebo elektroventilátor s horkým vzduchem vedle promrzlé starodávné pece. Hlavní je, že akce přilákala spoustu lidí, kteří si kromě poučení odnášeli i žaludky plné historické gastronomie. Jídelnímu lístku dominovaly jaterničky, jaké svět neviděl, padavčata, která do křehkého těsta paňmáma Alena zavinula (štrůdl), zelňačka paní rychtářky i „prdelajda černá jak troud“ (zabijačková polévka s kroupami). „Boháč jídá, kdy chce, a chudý, kdy může,“ připomenuli organizátoři návštěvníkům, a proto také přidali do nabídky něco pro žebrotu: zemáky na loupačku a nakrájený pecen chleba. Zatímco bohatší stolovníci jedli ve středověkých hostincích rozkrájené maso omytýma rukama, protože vidličky ještě neznali, chudší návštěvníci si dopřávali hlavně luštěniny. Polévky a kaše se nabíraly lžící.
K pivečku pana purkrabího každý na Rychtě dostal ponaučení, že v Úvalně bývalo rychtářství dědičné a zprvu bylo vázáno na funkci purkrabího. A protože k dobrému jídlu patří i dobrá zábava, vystoupilo na Rychtě artistické duo Vincenza a Alexandra. Vzduchem létaly kuželky, míčky i klobouky.
Starodávná krčma na Rychtě bude atrakcí Úvalna až do konce dubna. Její návštěvu lze spojit s blouděním v zrcadlovém labyrintu, který se stal další vyhledávanou atrakcí Úvalna.
