„Nás děti ze Svobodných Heřmanic odjakživa lákalo koupání v lomu. Dospělí nás tam nechtěli pouštět, protože voda je tam opravdu hluboká a studená. Dnes je plavání součást školního tělocviku, ale na vesnici tehdy nebylo samozřejmé, že vás někdo naučí se plavat,“ vzpomíná Alena Konečná.

V roce 1964 se ocitla v Krnově jako studentka pedagogické školy. Když se dozvěděla, že v Krnově nedávno vznikl potápěčský kroužek, domluvila se se třemi kamarádkami, že vyrazí do klubu Karnola zjistit, jak to funguje.

Základna: klub Karnoly

„Vedoucí kroužku Jaroslav Svoboda nám vysvětlil, že jako začátečníci musíme perfektně zvládnout teorii, než nás poprvé pustí pod vodu. Slíbil, že budeme v zimě jezdit na krytý bazén do Olomouce, kde si to vyzkoušíme. Tehdy ještě v Krnově bazén nebyl. Scházeli jsme se jednou týdně, četli časopisy Poseidon a sledovali filmy Jacques-Yves Cousteaua. Dokonce mám fotku jak s holkama držíme časopisy o potápění a děláme jim reklamu,“ popsala své začátky Alena Konečná.

V lomu u zatopené štoly

Ve svobodných Heřmanicích „na domácím hřišti“ prožila první potápěčskou sezónu v červnu 1965.

„Hluboká voda byla ještě od zimy pořádně studená. Neopreny nebyly, tak jsem se v té ledárně potápěla normálně v plavkách. Byl to týdenní kurz pod stany přímo v zatopených lomech. Kromě pana Svobody nás trénoval taky jen o trochu starší kluk Antonín Váňa. Dýchací přístroj byl jeden, a zájemců hodně. Já jsem se tehdy potopila až ke vchodu zatopené štoly. Ještě tam ležel hornický vozík a kolečko. Potvrdilo mi to verzi, kterou jsem slyšela v dětství, že těžaři museli důl opustit narychlo, když začala stoupat voda, takže spoustu věcí tam nechali. Mám dojem, že se tenkrát kluci hecli a něco ze dna vytáhli,“ vzpomíná Alena Konečná na své potápěčské začátky v 16 letech.

close Alena Konečná ze Svobodných Heřmanic se v šestnácti letech přihlásila do potápěčského klubu. Dodnes opatruje neopren, který si vlastnoručně ušila. info Zdroj: Deník/František Kuba zoom_in Alena Konečná ze Svobodných Heřmanic se v šestnácti letech přihlásila do potápěčského klubu.

Nakoukli s kamarády do štoly, ale dovnitř se neodvážila. Věděla, že na potápění ve štole ještě nemá dost zkušeností.

„Náš vědoucí Svoboda dobře věděl, na co si s námi může troufnout. Nikdy by s námi nešel do nebezpečí,“ doplnila Alena Konečná.

Podmořská archeologie

Potápěči byli vlastně chudí studenti, co nemají ani vlastní potápěčský aparát.

„Měl ho jen vedoucí Jarda Svoboda. Učil nás s ním zacházet, že si ho třeba později koupíme. Všichni si chtěli zkusit dýchací přístroj, takže než na vás přišla řada, často už byl prázdný. Ve Svobodných Heřmanicích vám ho nikdo nenaplní. To byl důvod, proč jsme se bez přístroje jen na nádech odvážili do hloubky kolem 12 metrů. S přístrojem jsem byla asi ve třiceti metrech,“ uvedla Alena Konečná.

Brzy zjistila, že ji potápění baví, a zkušeností rychle přibývalo. Ve Splitu v roce 1967 už pracovala pro podmořské archeology.

„My mladí nadšenci jsme byli pro archeology levná pracovní síla. Měli jsme k dispozici dva přístroje, ale nebyly tam bůhvíjaké hloubky. To si neumíte představit, jaký to byl zážitek třeba vyzvednout ze dna amforu plnou písku. Byla jsem mladá a měla jsem dobré plíce, takže jsem posbírala spoustu zážitků i bez přístroje a bez hloubkových rekordů,“ ohlédla se Alena Konečná za svou potápěčskou kariérou.

Jak vyrobit neopren

V Československu šedesátých let se profesionální neopreny neprodávaly. Fenomén kutilství u průkopníků potápění fascinuje potápěčského instruktora Romana Kudelu. Rozhodl se natočit dokument o neoprenu Aleny Konečné.

close Společného cvičení policejních a báňských potápěčů u zatopeného lomu Šifr u Svobodných Heřmanic. info Zdroj: Deník / František Kuba zoom_in Společné cvičení policejních a báňských potápěčů u zatopeného lomu Šifr u Svobodných Heřmanic.

„Dnes tomuto typu říkáme polosuché obleky. Je pozoruhodné, že do produkce světových firem se dostaly až dlouho po tom, co je vyráběli amatéři v Krnově na koleně. Výroba ve světě začínala tím, že spoje slepili, dali přes ně pásku a ještě to prošili. Až daleko později výrobci přešli na technologii přelepování, jakou spontánně vymyslely holky potápěčky v klubu Karnola. Je neuvěřitelné, že celou technologii vymyslely samy. Od shánění materiálu, přes obkreslování postavy na papír, až po lepení. Párkrát jsem zkoušel něco slepit, takže vím, že se to musí umět,“ komentoval Kudela potápěčský oblek Aleny Konečné.

Syn chtěl oblek vyzkoušet

K obleku, který si Aleny Konečná vlastnoručně slepila, se váže rodinná historka. Jednoho dne zmizel současně její dvanáctiletý syn Aleš a s ním i potápěčský oblek. Tajně si neopren půjčil, a vyrazil zkoušet potápění.

„Babička ve Svobodných Heřmanicích nadávala, že jí tam oblek překáží, tak jsem si ho převezla do Vítkova, kde jsme bydleli s rodinou. Děti našly oblek ve sklepě, a syn dostal nápad ho vyzkoušet na vítkovském Balatonu,“ vypráví Alena Konečná.

Dobře to dopadlo

Rodinné auto zrovna bylo nepojízdné. Alena Konečná ve strachu o syna sprintovala k Balatonu po svých. Na břehu byl jen rybář, který žádného kluka s potápěčským oblekem neviděl. Alena Konečná na zpáteční cestě téměř u domu potkala synátora s kamarádem.

„Mamko, my jsme si to jen chtěli vyzkoušet, ale pak jsme si to rozmysleli, a šli jsme raději na houby. Máš doma hřiby na vaječinu a do polívky. Chtěli jsme ti udělat radost. Tak si to tehdy Aleš u mě žehlil,“ směje se po letech potápěčská legenda Alena Konečná.

Pamětníci, ozvěte se

„Jen jsem ze břehu strčil palec do ledové vody, a chuť na potápění a testování neopranu mě okamžitě přešla,“ ohlédl se za svým pubertálním uličnictvím syn Aleš.

„Měla jsem taky fajný šnorchl, ale už jsem ho zašantročila. Brýle už jsou celé zteřelé. Na obleku je vidět, jaká jsem byla ještě malá, když jsem ho šila. Aleš jako dvanáctiletý do toho bohužel vlezl. S potápěním byla spojená spousta dalších událostí a lidí, které už jsem zapomněla. Budu ráda, když si na mě vzpomenou kamarádi z naší staré potápěčské party a ozvou se mi,“ uzavřela Alena Konečná.

ROZHOVOR S PAMĚTNICÍ

Potápěč Roman Kudela přišel s nápadem vytvořit dokumentární cyklus na téma potápěčské legendy a veteráni. V prvním dílu se vydal vyzpovídat Alenu Konečnou, rodačku ze Svobodných Heřmanic. Spolupracuje na svém projektu se střihačem, báňským záchranářem, potápěčským veteránem a specialistou na dýchací techniku Jirkou Vrbou, který už má kolem osmdesáti let. Deník se vydal společně s potápěči zaznamenat vzpomínky Aleny Konečné, která s potápěním začala v šestnácti letech jako studentka pedagogické školy v Krnově.

close Alena Konečná ze Svobodných Heřmanic se v šestnácti letech přihlásila do potápěčského klubu. Dodnes opatruje neopren, který si vlastnoručně ušila. info Zdroj: Deník/František Kuba zoom_in Alena Konečná v šestnácti letech. Všem, kteří pamatují počátky potápění na Šifrech utkvěl v paměti vyřazený vagon. Také vy ho máte ve svém albu. Víte, kdy se tam vzal?
Bylo to v roce 1966. Jako potápěči jsme měli zázemí v Krnově, ale na Šifrech se bydlelo leda tak pod stanem. Hodně to omezovalo, když si všechno musíte donést a odnést v báglech. Náš vedoucí Jarek Svoboda tak dlouho obcházel krnovské podniky, až někde sehnal vyřazený vagon. Zajistil i převoz. Byla to pro nás velká událost, když se vagon usazoval. Konečně jsme měli střechu nad hlavou a místo, kam se sjíždět z ostravské i z krnovské strany. Bylo kde zamknout výstroj. Masivní železné okenice to mělo. Časem se potápěči Ostraváci od Krnováků trhli a začali si kupovat chaty v okolí. Přesunuli centrum potápěčského života k odbočce na Životice. Vagon byl naše hlavní zázemí do roku 1970. Později se tam sice jezdilo, ale stále méně. Nakonec náš vagon asi skončil ve šrotu.

Pamatujete si při potápění v lomu na nějaké zbytky po těžbě?
Ve vchodu zatopené štoly byla vidět výdřeva a vozík. Ptala jsem se starší sestry, jestli pamatuje doby, kdy se tam těžilo. Naši přišli do Heřmanic po válce v roce 1945, aby osídlili pohraničí. Sestra už si na těžbu nevzpomíná, takže musela skončit už před válkou. V Heřmanicích se říkalo, že těžaři večer skončili šichtu, a ráno zjistili, že tam mají vody nad kotníky, čerpání nepomáhá, a hladina rychle stoupá. Hledali zdroj, odkud se to provalilo, ale na průzkum už nebyl čas. Tak zachraňovali stroje a tahali ven, co se dalo. Tato verze je ale bez záruky. Tak se to vyprávělo v Heřmanicích třeba u hasičů, když jsem byla malá holka. Nevím, jak to bylo ve skutečnosti, když jsem ještě nebyla na světě.

Jak vzpomínáte na výrobu svého potápěčského obleku?
Jednou nás vedoucí našeho potápěčského klubu zeptal, že kdyby dokázal sehnat gumu, jestli bychom uměli z toho udělat obleky. Dotáhl balík materiálu a společně jsme přemýšleli co s tím. Pak jsme si lehli na papír a navzájem se obkreslili. Byli jsme děvčata, takže při šití největší problém nastal jak na hrudníku udělat záševky. Pak jsme to nastříhaly a při lepení švů se učily z vlastních chyb. Také všechno ostatní se muselo shánět, třeba sponky na zacvaknutí.

Kolik jste těch obleků takto vyrobily?
Udělali jsme jich asi pět, a pak nám došel materiál. Slíbili jsme si, že ušijeme další, ale roky utíkaly, a někdy v roce 1968 jsme v Krnově končili školu. Kluci se vytratili na vojnu a děvčata dostala takzvané umístěnky, takže každá skončila někde jinde. Já jsem ze Svobodných Heřmanic, takže jsem byla dál v kontaktu s potápěči, kteří tam jezdili do lomu.

Jakou umístěnku jste dostala po maturitě na krnovské pedagogické škole?
Protože jsem z Heřmanic, chtěla nastoupit jako pedagog do nejbližšího dětského domova ve Velkých Heralticích. Bohužel jsem dostala umístěnku na Dubovou.

Pořád do Heřmanic jezdili potápěči z krnovského klubu Karnola?
Postupně se krnovská parta v Heřmanicích začala vytrácet, a stále víc se tam prosazovala Ostrava, kluci z báňské záchranné služby. Byl mezi námi věkový rozdíl. Oni už měli přes třicet, tak si tam začali pořizovat chaty. Takže mnozí baňaři tam měli vlastní domek. Když skončili s potápěním na Šifrech, jeli na tu svou chalupu, takže už tam odpadlo takové to naše zavedené vysedávání a zpívání u táboráků. Ta atmosféra na Šifrech, kterou jsem znala, se začala vytrácet. Pak jsem potkala manžela, který na to potápění vůbec nebyl. Jen občas jsme si zablbli na koupališti.

Pokračovala jste v potápění, když jste se ze Svobodných Heřmanic přestěhovali do Vítkova?
Občas jsem ještě vyrazila s kamarády potápěči na vítkovský Balaton. Jednou se na nás obrátili, zda bychom prozkoumali zatopené vojenské bunkry. To byl extrém, do jakého už bych nešla. Například tam plavaly utopené lišky. Tak jsem jen dělala společnost klukům, kteří do toho šli a prozkoumali zaplavené dolní patro. Taky jsme třeba pomáhali prohledávat krnovský Balaton, když se tam utopilo dítě. Byla jsem u toho, když ho kluci našli. Tělo už bylo v rozkladu a museli ho transportovat pomocí prostěradla. V takových situacích jsem si uvědomila, že potápění není jen zábava, ale nabízí i pořádně drsné zážitky.

Ve Svobodných Heřmanicích probíhaly pokusy s dlouhodobým pobytem člověka pod vodou. Málokdo ví, že kromě nejslavnějších projektů Permon 1 až Permon 4 tam existovala také podvodní kabina Karnola. Zapojila jste se nějak do toho?
Byla jsem se tam podívat spíš jako obyvatelka Svobodných Heřmanovic, než jako potápěčka. To šlo úplně mimo mě. Znala jsem z té potápěčské party jen Pepu Dvořáčka.

Potápěla jste se na Šifrech společně s prvními průkopníky. Jaká tam tehdy byla viditelnost?
Úplně špičková. Škoda že jsme to nezměřili. Průzračná voda a v ní čistá skála úplně bez sedimentů. Byla to radost a požitek i na šnorchl. Plavaly tam ryby, co tam někdo vysadil. Byly vyhublé jako kdyby měly tasemnici, protože tam neměly co žrát. Obrovská chyba byla, když v Heřmanicích stavěli kravín a hlínu ze skrývku vyklopili do špice lomu. Pak to někdo zarazil, ale už bylo pozdě. Tak se tam dostaly nečistoty a voda se začala kalit. Od té doby se to už jen zhoršovalo. V dětství jsem sledovala, jak se z opuštěného lomu stává tichá přírodní lokalita. Ještě si tam pamatuji zbytky domů, kde šifráci lupali břidlici. Střechy už byly pryč, ale obvodové zdi zůstaly. Občas si tam někdo zajel pro kamení na stavbu. Vedla tam cesta, zpívali tam ptáci, bylo to kouzelné.

Chodili jste se tam koupat?
Spíš jsme chodili do malého lomu, který nebyl tak hluboký. Na mapě to místo vypadalo jak osmička. Starší sestra mě potom občas vzala i na velký. Tam se jednou utopili dva kluci, tak po tom neštěstí bylo koupání minimálně rok tabu a rodiče nám lom zakázali. Ti kluci vzali takovou tu zábranu na sníh, že si z toho udělají převozní prám. Byly to úplné děcka, kolem deseti let. Překotilo se to. Na vesnici vás nikdo plavat nenaučil. Dva se utopili, třetí se dostal na břeh a utíkal pro pomoc. Byla jsem malá holka, když tam hasiči s háky prohledávali dno, než je vytáhli.

Zažila jste někdy na vlastní kůži strach z utopení?
Na Šifru nás učili skákat z můstku a pak pod vodou doplavat bez nádechu až doprostřed, kde byla bóje. Tu bóji upevnili na lano. Já jsem k té bóji doplavala, a uprostřed lomu se chci vynořit. Jen jsem si trošku lokla vzduchu, hned mě něco stáhlo pod vodu. Řekla jsem si nejanči, v klidu. Vynořím se, vyfouknu vodu ze šnorchlu, ale bohužel. Hned jsem byla zas pod vodou. To už jsem se začala plácat a topit se. Kamarádi naskákali do vody, aby mě vytáhli. Vyváděla jsem tak, že hrozilo, že já začnu topit je. Jeden naštěstí zjistil, jak se mi ploutve zachytily o lano. Sotva jsem se vynořila, hned mě to lano stáhlo dolů. Když mě dotáhli na břeh, bolelo mě úplně všechno. Nejvíc plíce a v krku. Nikomu nedoporučuji, aby se topil. Jak vidíte, přežila jsem hodně dlouho.