Hesla psané na zdech domů vymýšleli sovětští i němečtí politruci, ale občas přidal svůj komentář k oficiální propagandě nějakým nápisem také někdo z místních.

„Ať žije 28. výročí Velké říjnové socialistické revoluce," hlásal v červnu 1945 nápis azbukou na jednom domě v Lichnově. Sovětský politruk zřejmě nevydržel se svým heslem čekat až na říjen nebo listopad, kdy má VŘSR z roku 1917 skutečné výročí, a popsal lichnovský dům u výpadovky na Krnov už pár měsíců před skutečným výročím. Fotografii s tímto nápisem má ve svém archivu krnovský historik Vladimír Blucha.

Informace z popsané zdi

„Podobná hesla na zdech domů ukazují, že sověti už pár dnů po válce chtěli na územích osvobozených od nacismu lidem zvěstovat komunistickou ideologii. Kromě ideologie a propagandy se ale na zdi domů psaly také důležité informace pro občany, kteří neměli rozhlas. Naše rodina prožila válku v Mokrých Lazcích, kde jsme se jen díky nápisům v azbuce dozvěděli o smrti Hitlera, dobytí Berlína, Pražském povstání nebo o kapitulaci Německa. Nešel u nás proud, a stejně nikdo v okolí neměl rádio, takže nápisy na domech byly pro nás vlastně nejdůležitějším zdrojem informací o vývoji války," zavzpomínal krnovský historik Vladimír Blucha jak se lidem žilo na konci války bez novin a bez elekřiny. V té době mu sice bylo necelých čtrnáct let, ale na takové zážitky se nezapomíná.

Tajně se učil rusky

Vladimír Blucha se už za protektorátu připravoval na setkání se sovětskými osvoboditeli, a proto si tajně opatřil ruskou konverzaci. Naučil se azbuku a základní slovíčka, takže když sověti opravdu přišli, mohl jejich hesla na zdech překládat svým sousedům. Nebál se ani komunikace se sovětskými vojáky. „Ve škole jsme měli jen němčinu. Ruštinu jsem nikdy dřív neslyšel, takže jako samouk jsem neznal přízvuk ani výslovnost, ale dokázal jsem přečíst azbuku. To udělalo na sověty velký dojem, že tak malý kluk umí azbuku, a zřejmě proto nám hodně pomohli. Podařilo se mi například od nich v polní kuchyni vyžebrat chleba pro své blízké. Černý komisárek byl úplný poklad v době, kdy lidé umírali hlady," popisuje své vzpomínky na osvoboditele Vladimír Blucha, který prožil poslední tři týdny války schovaný ve sklepě.

Z tohoto období, kdy se blížila fronta a lidem šlo o holý život, mu v paměti nejvíc utkvělo, jak se vyděšení lidé v provizorním krytu modlili a nahlas slibovali jak se polepší, když to bombardování nebo dělostřelecké útoky s boží pomocí přežijí. Když se dožili míru, na své sliby zase rychle zapomněli.

Sověti lidem pomáhali

V oblasti Mokrých Lazců a Hrabyně zuřily obzvlášť těžké boje, které se vepsaly do učebnic historie jako Ostravská operace. „Nebylo možné vyjít ze sklepa ven ani na okamžik. Jednou se několik žen odvážilo na dvoře škrábat brambory, když tam dopadl dělostřelecký granát. Když se fronta přehnala a u našeho krytu se konečně objevil první ruský důstojník, ukazovali jsme mu co se stalo a prosili ho o pomoc. Skutečně k nám do sklepa poslal lékaře s brašnou. Děti a muži měli strach vyjít ve, tak se jen otočili ke zdi, když lékař těm zraněným ženám uprostřed sklepa vytahoval z těla střepiny a svítil si při tom baterkou," dodal Blucha.

Za protektorátu německá propaganda líčila Sověty jako barbary a strašila civilní obyvatelstvo komunismem, takže kromě radosti z míru a osvobození se objevily i obavy. „To víte, že po příchodu Rudé armády mnozí Češi přišli o své kolo, slepice nebo zaslechli známý rozkaz davaj časy, když je sověti obrali o hodinky. Měli ale pro to pochopení. Drobné krádeže a podobné incidenty nemohly zkazit všeobecnou radost z toho, že už je konečně po válce. Lidé přežili bombardování, střílení i hlad, takže věděli, že jim ještě nedávno hrozily podstatně horší věci než být okradený o hodinky. Byli jsme šťastní, že je mír a Němci jsou konečně pryč," uzavřel Blucha. Protože dům, ve kterém žila jeho rodina, do základů vyhořel, šli se zeptat úřadů co mají dělat. Stejně jako všem ostatním válečným poškozencům v okolí dali úřady dobrou radu: běžte do pohraničí. Tak se rodina Bluchova v červnu 1945 usadila v Krnově.