Znáte to: někoho potkáváte na ulici, vídáte ho v okně, zdravíte se. A pak on nebo ona někam zmizí. Ztratí se z ulice, ztratí se vám ze života. Možná je v nemocnici, možná žije v domově pro seniory. Nevíte…

Stalo se to i paní Dagmar z Krnova. Svou dlouholetou sousedku z Dobrovského ulice, dávnou přítelkyni své již zesnulé maminky, přestala potkávat. Jenže Dagmar se s tím, na rozdíl od většiny z nás, nesmířila. Františku našla v domově pro seniory a pravidelně ji navštěvuje.

„Lidé v domově potřebují kontakt s ostatními, potřebují mluvit, přemýšlet o otázkách, a to nejlépe každý den. Když s nimi pár dní nikdo nepromluví, je to hned poznat,“ vysvětluje Dagmar.

Sama je již v důchodu, a když může, navštěvuje Františku denně. „Péče v krnovském domově pro seniory je dobrá, ale pracovníci nemají čas ani jich není dost na to, aby se věnovali každému seniorovi individuálně. Obzvláště na ty klienty, kteří trpí stařeckou demencí, by potřebovali mnohem více času. Oni se samozřejmě zúčastňují různých aktivit, které mají za cíl trénovat paměť, ty jsou ale hromadné, a ti, kdo jsou na tom hůře, stejně nestihnou odpovědět,“ sděluje aktivní Krnovanka s tím, že návštěvu blízkých nemůže seniorovi nic vynahradit.

Dagmar se starala již o svou maminku. „Bydlela jsem v Kolíně, ale jezdila jsem za ní každý víkend. Jednou, když jsem přijela a pozorovala ji, tak jsem najednou věděla, že už nemohu odjet, že ji už nemohu nechat samotnou. To bylo v roce 2010,“ vzpomíná.

U maminky paní Dagmar se postupně zhoršovaly potíže s chůzí, sebeobsluhou, začínající demencí. „Měli jsme ale štěstí, že v noci spala a nikam neutíkala, takže se péče s pomocí Charity dala zvládnout,“ uvádí.

„Moje maminka byla ročník 1922, Františka je o osm let mladší, znaly se spolu z Dobrovského ulice od roku 1966. Františka byla vždy veselá, od rány. Později, když už byla maminka nemocná, jí chodila kupovat chleba. To se nezapomíná,“ uzavírá.

Jejím přáním je, aby na sklonku života nebyl nikdo opuštěný, a aby se starým lidem věnovala ještě větší péče. „Měli by tam chodit na praxi studenti, více dobrovolníků, personálu by mělo být více a jejich práce by určitě měla být lépe ohodnocena. Ale přesto, péči, která je klientům v domově věnována, nemůže nahradit návštěva rodiny, přátel, známých, jejich milá slova, vzpomínky, úsměv, pohlazení. Přece dokážeme, že máme srdce na dlani,“ přeje si.

Zařídit to není v jejích silách, ale co může udělá: zítra zase navštíví svou bývalou sousedku Františku.