Původní soukromá kaple z roku 1690, patřící rodině Schilderových, byla v r. 1765 přestavěna do kamenné podoby a od roku 1994 v ní sídlí muzeum venkovského života, přírody Hrubého Jeseníku, archeologických nálezů z místních lokalit a jiných zajímavostí, nazývané Muzeum Kapličkový vrch.

Kaplička je vzdálená z vesnice jen pár minut chůze, přesto se výlet do tohoto památného místa stal pro nás neplánovaně dobrodružnou akcí. Odbočili jsme z hlavní silnice správně, podle ukazatele směru a v krásném počasí si pomalu vyšlapovali travnatou cestou k lesu. Marně jsme hledali nějakou lesní odbočku stáčející se ve směru, kde by se kaplička měla nacházet.

Na návratu do vsi jsme se neshodli a tak jsme se vydali lesem strmým svahem k hřebeni. Zdolali jsme prudký terén místy zarostlý křovím a kopřivami a stanuli na hřebeni na jedné ze skalek, v hojném počtu po hřebeni rozesetých. Terén nevhodný i pro mnohem mladší „kamzíky“, než jsme my a kaplička v nedohlednu. Představa, že se po hřebeni posuneme ve směru tušené kapličky, vzala za své. Nezbylo nám, než se špatně schůdným svažitým terénem opatrně vrátit zpět do obce, šťastni, že jsme to zvládli bez nehody.

Štěstí se na nás usmálo v podobě ochotného místního občana. Sice příliš nedůvěřoval našim možnostem „vyšplhat“ se na kopec ke kapličce a asi ani moc nevěřil, že už jsme na skalnatém hřebeni jednou byli. Přesto poskytl dokonalý popis cesty.

Odbočení z hlavní silnice doprava ve směru od Karlovy Studánky v místě, kde se na druhé straně vozovky nachází penzion Pod kapličkou, je samozřejmě správné. Širokou travnatou cestu je ale třeba snad ani ne po deseti krocích opustit a vydat se vlevo nenápadnou pěšinkou vyšlapanou v trávě, přes louku, kolem zbytků starého dřevěného ohrazení k okraji lesa.

Škoda, žádná další směrovka tady není. V lese pokračuje nepřehlédnutelná pohodlná pěšina, která nás přivede k památné lípě, nacházející se přímo u pěkně upraveného schodiště se zábradlím. O lípě velkolisté, vyhlášené za památný strom v roce 1999, jejíž stáří je odhadované na 300 až 360 let, je zde napsáno: „Strom je živým doplňkem kulturní památky – zdejší kaple.“

Historicky cenný vnitřek kapličky zůstal pro nás skryt za zamčenými dveřmi. Muzeum bylo zavřené, ač jsme tajně doufali, že se do víkendové otevírací doby, která je zřejmě omezena nejen časově, ale i ročním obdobím, trefíme. Nikde žádná informace, kde by bylo možné si ověřit, zda muzeum vůbec funguje a jak.

V roce 1998 byla pro kapličku vyrobena replika zvonu, který na ní býval v dobách dávno minulých, a obnovena zvonice. Snad nás chtěla kaplička odměnit za to, že jsme její hledání po prvotním neúspěchu nevzdali, nad našimi hlavami se svým krásným tónem rozezněl její nový zvon, aby místním oznámil, že je čas usednout ke svátečnímu obědu. Na další zvonění bychom si museli několik hodin počkat. Přesto, že kapličku objímají větve okolních listnáčů, lze se tu pokochat částečným výhledem a to jak směrem do Malé Morávky, tak v opačném směru ke Karlovu.

Chvilku před námi opouštěli kapličku turisté, od nichž jsme se dozvěděli, že jsme nebyli sami, kdo si s nalezením pěšiny ke kapličce neuměl poradit. A co víc, adekvátní radu nedostali ani od oslovených místních obyvatel. Jen byli o něco úspěšnější a ke kapličce se prodrali keři a kopřivami na první pokus. Jak vidno, přísloví dvakrát měř, jednou řež, se tady vyplatí.