Jak docílit toho, aby drogám propadlo co nejméně lidí? O výměnách jehel, protidrogové prevenci a práci terénního pracovníka jsme si povídali s Jiřím Vlčkem, který pracuje jako streetworker v organizaci Krystal Help.

Co vlastně streetworker neboli terénní pracovník dělá?

Vyrážím do terénu, kde přímo vyhledávám jednotlivce či skupinky uživatelů drog. Pohybuji se po celém městě včetně okrajových částí, snažím se všímat a pozorovat, zároveň ale nepotřebuji na sebe příliš upozorňovat.

Součástí práce je také prohlížení různých areálů a odlehlých míst, kde se snažím najít a uklidit odhozené injekční stříkačky a jehly. Ty se naštěstí díky našemu letitému působení na klienty v Krnově najdou jen zřídka.

Vyměňujete narkomanům jehly?

Ano, výměna injekčního materiálu je důležitou součástí naši práce. Pracujeme podle principů Harm Reduction (minimalizace rizik) a Public Health (veřejné zdraví) snižujeme rizika šíření žloutenek a chráníme tak většinovou společnost.

Naši klienti vědí, že odhazováním stříkaček na sebe zbytečně upozorňují a zároveň ohrožují okolí, což by se mohlo obrátit proti nim.

Snažíte se na závislé nějak působit? Máte šanci je ovlivnit natolik, aby s užíváním drog přestali?

Samozřejmě, že na klienty v tomto smyslu působíme. Při výměnách jehel vedeme rozhovory o rizicích užívání drog a snažíme se naše klienty motivovat ke změně životního stylu. Těm, kdo mají zájem, zprostředkováváme návazné služby nebo sami pomáháme základním poradenstvím v oblasti zaměstnání, bydlení či finanční nouze.

A mají zájem? Můžete jim v tom pomoci?

Na to nelze jednoduše odpovědět. Každý klient má svůj specifický příběh, ke každému musím mít individuální přístup. Nejsme všemocní. Je důležité znát své hranice, nebudu si hrát na psychologa, protože tak zvaným „pácháním dobra" bych mohl klientovi spíše ublížit.

Psychologii by měl provozovat akreditovaný psycholog, když se o to pokouší nějaký „pseudo pomáhač", nemusí to dopadnout dobře.

Slyšel jste hlasy, které říkají, že K-centrum v Krnově nepotřebujeme?

Slyšel. Ale nechci komentovat hlasy lidí, kteří problematice nerozumějí a snižovat se na jejich úroveň komunikace. Lidé si často myslí, že když problém nevidí, tak zřejmě neexistuje. Drogová scéna na menších městech mívá charakter uzavřené scény. Z pochopitelných důvodů. Lidé se mezi sebou znají, chybí anonymita.

Uživatelé drog nechtějí, aby se o nich vědělo, protože společnost je za to ve většině případů odsuzuje. Odsuzují je mnohdy přitom lidé, kteří denně v hospodě vypijí osm piv a několik panáků, po cestě domů zvrací na chodníku a pak doma zmlátí ženu či děti.

A podle nějakého zvráceného zbytku morálky usuzují, že takhle je to v pořádku, zatímco uživatel drog je pro ně ten největší póvl.

Je pravda, že tolerance vůči pití alkoholu je u nás větší než vůči užívání drog…

Bohužel to takto máme ve společnosti nastaveno a tady bychom měli začít se změnami, chceme-li mít svůj svět nebo město lepší, zdravější a spokojenější. Adiktologická ambulance, K centrum s terénním programem si své uplatnění v městě velikosti Krnova najdou, o tom jsem přesvědčen.

Drogy se Krnovu nevyhýbají, o tom svědčí časté zásahy kriminalistů proti výrobcům, prodejcům a pěstírnám. Jsou tady případy páchání trestné činnosti v souvislosti s drogami…

Setkal jste se ze strany klientů s nějakou agresí? Jak na vás reagují?

Vztah terénního pracovníka a klienta je dlouhodobý proces, kde vzájemná důvěra prochází nejrůznějšími fázemi a zkouškami. S agresí ze strany vůči své osobě jsem se v terénu za ty roky nesetkal, klienti znají mou roli a jsou spíše rádi, že si s vámi mohou popovídat o svých trablech a vědí, že je nikomu nebudete vyprávět na počkání, že je nebudete soudit nebo moralizovat.

Když má klient opravdu špatnou náladu a reaguje podrážděně, nebojím se mu to reflektovat, vysvětlit a situaci opouštím s tím, že se můžeme potkat třeba zítra. Občas klienti zkoušejí, zda-li překročím své hranice. Týká se to třeba půjčení peněz, vyžadováním služby mimo pracovní dobu o víkendu a podobně.

Když neuspějí, podruhé už obvykle dají pokoj.

Taková práce musí být hlavně psychicky dost náročná. Jak relaxujete?

Nejdůležitější pro mě je, že si problémy a příběhy klientů netahám z práce domů. Skončí mi den v práci a já se doma věnuji svým blízkým, rodině, svým koníčkům a zájmům. Rád chodím do přírody, skvěle si odpočinu při hře šipek. Čtu, poslouchám muziku a užívám si své blízké. To je můj fungující recept proti „syndromu vyhoření". Práce mi nezasahuje do soukromí, nedovolím to.

Je vaše práce nějak měřitelná? Jak poznáte, že jste úspěšní?

Naše práce je měřitelná počtem kontaktů, intervencí a vyměněného injekčního materiálu. Ale také ukazateli, které na první pohled vidět nejsou. Je třeba se ptát: „Postihla v posledních letech město žloutenková kalamita? Kolik lidí nalezne za rok odhozenou injekční stříkačku, kolik se jich takto zraní?"

Tohle jsou neviditelné úspěchy naší každodenní práce. Když vyměníte za rok 17 tisíc injekčních stříkaček a najde se jich za ten stejný rok do deseti kusů. Zeptejte se, jaký problém s tímto mají v Novém Jičíně, Kopřivnici, Havířově nebo Frýdku-Místku.

Adiktologické služby jako celek jsou součástí dobrého komunitního plánu každého rozumného města, jejich práci nelze nahradit.

Je sociální práce v Krnově na dobré úrovni?

Sociální práce je zde hodně terčem politických a zájmových skupin. Když jsem se do Krnova vrátil po mém předchozím působení v Bruntále, bylo to pro mne velmi nepříjemné zjištění. Místo odbornosti se řeší politická příslušnost a poslušnost, což v dlouhodobém horizontu vede spíše ke stagnaci služeb než jejich rozvoji.

Kde chybí kritický dialog a rozporování, tam jsou všichni sice spokojeni, ale nerozvíjejí se potřebným způsobem dopředu k užitku všech. Takovou krátkozrakost jsem v Bruntále tolik neviděl. Je to opravdu nepříjemné zjištění, ze kterého nemám pražádnou radost.

Projevem působení politických a zájmových skupin je třeba čtvrtmilionová dotace pro velmi diskutabilní Revolution train. To by ale bylo na další povídání.

Gabriela Mathiasová