Manžel byl fotbalový rozhodčí. Díky němu zase zná všechna hřiště v okolí. Pamatuje doby, kdy k hospodářství patřily krávy a koně, topilo se v kachlových kamnech a babička stloukala máslo. O tom všem umí poutavě vyprávět.

Svatba v kočáře? Ne, budou auta

„Otec jezdil s koněma, tak přišli s nápadem, že si půjčí od hasičů kočár a z janovského kostela až na jindřichovský úřad nás poveze spřežení. Takto jsem si svatbu nepředstavovala. Copak jsme komedianti, že potřebujeme koně? Jeli jsme autama jako normální lidi. Tehdy ještě v Janově na faře bydlel farář, který nás připravoval na manželství. Naše rodina pochází ze Slovenska, kde na to náboženství hodně dbali. Rodiče nám předali víru jak v ní sami byli vychováni. Manžel v Janově dělal ministranta, ale stěžoval si, že do kostela chodí nerad, protože někteří kluci se mu smáli. Teď už tu jsou v Janově bohoslužby jen jednou za čas,“ ohlédla se Anna Řežuchová do dávných časů.

Kachláky dobře posloužily po povodni

Paní Anna Řežuchová sice doma topí kotlem a radiátory, ale nikomu nedovolí zbourat kachlová kamna.

„Pro Řežuchovi byl radiátor symbol moderní doby, tak přišli s názorem, že teď už můžeme nepotřebné kachláky zbourat. Já jsem řekla ne, to nedovolím. Mám ta kachlová kamna ráda. Chalupáři platí spoustu peněz, aby měli takové krásné kachláky. Když je dlouho zima a prší, sundám z kamen všechny odložené věci a pěkně si v nich zatopím,“ představuje Anna Řežuchová svá oblíbená kamna. Po povodních 1997 měli sklep plný vody, a celé stavení studené a rozmáčené. Přesně si vybavuje, jak tehdy byla šťastná, že může pořádně roztopit stará dobrá kachlová kamna.

Když děti spávaly na peci

„Babička mi vyprávěla, že původně ty kachláky byly ještě větší, protože nahoře spávaly děcka. Také se tehdy pořád něco peklo v troubě. Dva malí kluci si dali si nahoru na kamna deku. V zimě tam měli nejlepší spaní v celém domě. Dospělí se o ně báli, aby nespadli, protože to je docela výška. Pak jim tu pec předělal a zmenšil jeden pán z Petrovic, takže dnes už to na spaní není,“ doplnila Anna Řežuchová.

Máslo stloukali v máselnici

Paní Řežuchová byla z dětství zvyklá, že k domu patří husy, kačeny nebo prase. Tolik zvířat, jaké mělo janovské hospodářství pod lípou, ji ale zaskočilo.

„Byl tu chlív pro krávy i maštal pro koně. Do toho kozy, králíkárny a spousta drůbeže. Kolem zvířat byla spousta práce od rána do večera. Když máte zvířata, dovolená ani víkendy pro vás neexistují. Všichni jsme museli chodit do práce, takže babička Řežuchová na to hospodářství zůstala sama. Roky jí přibývaly a sil ubývalo. Neměla to komu předat. Kolikrát byla tak sedřená, že jsem ji našla spát za stolem. Na druhou stranu pořád byly doma čerstvé vajíčka, máslo a mléko jak šlehačka. Chodili pro něj i sousedi. Babička máslo odstřeďovala stloukáním v máselnici. Kolikrát jsem v podkroví slyšela, jak babička dole tluče máslo, i jak u toho usíná a vypadává z rytmu. Občas si postěžovala, že by raději chodila do práce, kde mají aspoň neděli volnou,“ vypráví Anna Řežuchová, která ještě má máselnici po babičce někde schovanou.

Vzpomínka na pivo s limonádou

Po stloukání másla zůstal nápoj, kterému se říká podmáslí nebo žinčice. „Bylo to fajné pití, zvlášť když jsme dělali seno a byla pořádná žízeň. Byli jsme úplně hnědí od sluníčka. V té kotlině, kam jsme chodili hrabat seno, děda v potoce chladil pivo a žluté sodovky pro děti. Děcka žadonila, ať jim taky dáme ochutnat pivo, tak jsme vymysleli skvělý nápoj: pivo ředěné sodovkou. My jsme tu chuť objevili desítky let před tím, než v obchodech začali prodávat ovocná piva s příchutí limonády,“ vybavila si dávné chutě Anna Řežuchová.

Život s rozhodčím

Jan Řežucha pracoval na šachtě ve Zlatých Horách. Občas na něj vyšly víkendové šichty, ale jinak volné dny zasvětil kopané. Fotbal miloval, hrál i soudcoval.

„Když byl manžel na fotbale, musela jsem dědovi pomáhat se senem já a děti. Když jsme seno dovezli domů, ještě jsme ho museli fukarem dostat nahoru na půdu. Pak dcera lamentovala: taťka si jezdí na fotbal, a my tady dřeme. Tak nás manžel začal brát na fotbal. Znali jsme všechna hřiště v okolí. Většinou nás to bavilo, ale protože manžel pískal zápasy jako rozhodčí, někdy mu hrozně nadávali. Když už po něm vyloženě řvali, raději jsem vzala děti ze hřiště do hospody, a tam jsme na něj počkali,“ popsala Anna Řežuchová úděl fotbalového rozhodčího na venkovských zápasech.

Jan Řežucha dostal za svůj celoživotní přínos fotbalu spoustu ocenění. Anna Řežuchová je má vystavené. Vzpomíná, jak si zesnulý Jan Řežucha vážil svých odznaků, uznání a fotbalových trofejí. Prožili spolu krásné manželství naplněné láskou a porozuměním ve starosvětském stavení pod Tisíciletou lípou.