Řihák byl před válkou majitelem a nájemcem mnoha břidlicových dolů a lomů, včetně toho v Hrubé Vodě, kde žila rodina paní Kondýskové. „My jsme za první republiky bydleli v Hrubé Vodě přímo v domě Jana Řiháka, majitele místního lomu. Další břidlicový důl měl taky na Velké Střelné. Pan Řihák dobře znal mého otce, který byl obuvníkem, tak mu nabídl v Hrubé Vodě bydlení i práci. Říkal, že tam pro něj pracuje hodně dělníků, takže obuvník tam určitě bude mít dost práce,“ vzpomíná dnes již osmaosmdesátiletá Libuše Kondýsková.


Jan Řihák se kolem roku 1930 stal poslem moderní doby v důlním odvětví. Nechal ke svým dolům natáhnout elektřinu, zřídil odčerpávání vody i strojní vybavení na opracování břidlicových polotovarů. Byl to skvělý podnikatel i uznávaný odborník, ale bohužel musel čelit v nešťastné době rostoucímu nacionalismu místních německých obyvatel – svých zaměstnanců.

„Hrubá Voda byla tehdy německá obec ve které žilo jen pár českých rodin, většinou železničářů. Také škola tam byla jen německá. Já sama jsem musela jako šestiletá jezdit vlakem do české školy až do Mariánského údolí. Pan Řihák býval legionář, takže společně s ostatními českými vlastenci začal přemýšlet o zřízení české jednotřídky. Začali shánět české rodiny s více dětmi, aby školu mohli otevřít. Nakonec se zásluhou pana Řiháka česká škola v Hrubé Vodě opravdu vznikla. Chodilo nás tam deset dětí,“ vysvětluje Libuše Kondýsková jak tento podnikatel a vlastenec ovlivnil její dětství.

Krytina Národního divadla pochází zŘihákových dolů

Z Řihákových dolů pochází například krytina Národního divadla, Týnského chrámu nebo císařského paláce Schönbrun ve Vídni.
„Pana Řiháka si velmi vážím a moc ráda na něj vzpomínám. Měl ještě společníka Josefa Pruceka, ale toho jsem tak dobře neznala. Bylo mi moc smutno, když jsem se v Deníku dočetla, jak tito dobří lidé dopadli. My jsme se museli odstěhovat do Olomouce, a pak jsme už o panu Řihákovi nikdy nic neslyšeli,“ uvedla Libuše Kondýsková.

Jan Řihák jako podnikatel po roce 1948 samozřejmě už nemohl ve svém díle pokračovat, doly a lomy mu byly státem vyvlastněny. Nesl to překvapivě dobře, nezatrpknul, a dokonce pracoval v národním podniku, kde se z břidlicové – grafitové suroviny vyráběly gramofonové desky. Pronásledování pro svou minulost podnikatele se ale nevyhnul.

Dnešní firmy dováží břidlici z ciziny

Postupně byl zbaven funkce vedoucího provozovny a později byl tento špičkový český odborník urážlivým způsobem propuštěn. Když břidlicové střechy vyšly z módy, odbyt břidlice se snižoval a doly se zavíraly, už v oboru nepracoval. V devedasátých letech byly sice pokusy obnovit těžbu mimořádně kvalitní břidlice v Hrubé Vodě, Velké Střelné i ve Svobodných Heřmanicích, ale skončily neúspěchem. Dnes firmy zaměřené na opravu památek většinou dováží břidlici z USA, Itálie, Brazílie nebo Španělska.

„Manžel sloužil u policie, tak ho po válce šoupli do pohraničí. Teď už bydlíme v Osoblaze přes šedesát roků. Manžel už zemřel, a já se stále častěji vracím k dění v minulosti. Proto jsem se rozhodla vyprávět o dobrém člověku Janu Řihákovi, který dával práci tolika lidem,“ uzavírá svůj životní příběh Kondýsková.