Když se za tou dobou ohlíží dnes, převažujÍ pocity křivdy a nespravedlnosti.

Jak se stalo, že se v roce 1945 rodiče i s vašimi čtyřmi sourozenci přestěhovali z vnitrozemí do pohraničního okresu Krnov?

Rodiče uposlechli výzvu prezidenta Beneše, aby urychleně přešli do pohraničí, protože bylo nutné po válce zajistit sklizeň úrody a hrozil hlad. Do pohraničí přišli i lidé, kteří neměli páru o zemědělství, protože za protektorátu pracovali v průmyslu. Byli to lidé bez většího majetku, kteří se stěhovali s několika uzlíčky.

Najednou byli postaveni před úkol sklidit úrodu, kterou v pohraničí zanechali sudetští Němci. Beneš řekl lidu, že co si zaberou v pohraničí po německém obyvatelstvu, bude jejich.

Jaký byl váš první dojem?

Byl jsem osmiletý chlapec. Pamatuji si, jak rodiče zabrali zemědělskou usedlost, na které nebylo nic. Jak se říká, ani pírko. Ani ostatní sousedé na tom nebyli lépe. Nebyl dobytek ani koně.

Pro mnoho občanů to bylo velké zklamání. Byli i takoví, co zjistili, jaká je situace, vyrabovali, co kde ještě zbylo hodnotného, a vystěhovali se po měsíci zpět do vnitrozemí. A víc je tu už nikdo neviděl. Jen ti hloupí a poctiví zůstali. Za to si zaslouží postavit pomníky, ale žádná
 z vlád to neudělala.

Přežili jsme, ale byly to krušné chvíle. Přestože jsme měli hospodářství, mohu prohlásit, že jako dítě jsem se mléka nenapil a vajíčko jsem nesnědl. Chleba jsem si natřel margarínem a pořád jsem byl hladový jako pes. Všechno se muselo odevzdat, protože celý národ po válce měl také hlad.

Nevyprávím jen o sobě, protože ostatní na tom byli stejně. Obléct nebylo co, tak jsme do školy chodili otrhaní. Děti z lepších rodin se nám vysmívaly. Měly svačinky, a my jsme jen polykali sliny.

Vzpomínám na jednu rodinu, která měla deset dětí, a ty na tom byly ještě hůř. Starší musely brzy ráno vstávat, jít k sedlákovi napást krávu, aby dostaly trochu mléka a jejich matka mohla nakrmit další sourozence.

Jak tuto dobu hodnotíte s odstupem času?

Vláda prezidenta Beneše mě velmi zklamala. Naslibovala, a skutek utek. Ti poctiví, co v pohraničí zůstali, si museli na úvěr pořídit dobytek, aby mohli v zaslíbeném pohraničí hospodařit. Museli otročit, aby splnili dodávky a obyvatelstvo bylo nasyceno. Za to nám dodnes nikdo nepoděkoval.

Jak jste vnímali, když komunisté zahájili éru kolektivizace?

Když v roce 1949 začínala JZD, někteří byli i rádi, protože to, co nám pan prezident Beneš v pohraničí připravil, bylo neúnosné. Lidé raději volili JZD, než aby chcípli hlady při práci na svém. Velká chyba byla, že lidé neuměli kolektivně pracovat. Jeden kradl přes druhého, až se JZD po dvou letech zase rozpadlo.

Narostly dluhy a přišla bída. Znovu se přešlo na soukromé hospodaření a začalo se od nuly.

Nyní jste ale vy nebo vaši rodiče zase získali hospodářství zpět.

Když rodiče restituovali, napadlo mě zajít na katastr, vytáhnout si pozemkové knihy a katastrální mapy, abych zjistil, co všechno měl za majetek ten Němčour před námi. Zjistil jsem, že kromě patnácti hektarů zemědělské půdy měl ještě dvacet hektarů smrkového lesa.

Jako malý chlapec jsem s otcem a bratrem do toho lesa chodil a koňmo jsme stahovali soušky, abychom měli na zimu na otop nebo dřevo na ploty. Jednou, bylo to asi v roce 1947, přišel za námi hajný a vyhnal nás, že tam nemáme co dělat. Nikdo otci nezdůvodnil, proč do lesa nesmí. Prostě musí vám stačit pole, tak makejte.

Byla to vláda s Benešem na špici, co nás takto nechala v pohraničí krvácet. Přemýšlím nad jeho dekrety, co daly dosídlencům pohraničí. Rodina se třemi dětmi měla nárok na patnáct hektarů půdy. Vše, co bylo navíc, přešlo na stát. Byli jsme na té půdě v podobném postavení, jako kdyby to byl nájem. Chytře vymyšlené.

Beneš nám slíbil, že co si dosídlenec zabere, bude jeho. Jak je vidět, nebyla to pravda, aspoň co se týká těch lesů. Čím nám mohli přilepšit, to znárodnili a nám nechali jen dřinu. Když Beneš zemřel, tak jsem plakal. Kdyby to bylo dnes, neuroním ani slzu.

Proč jsou lesy pro sedláky tak důležité?

Kdyby dali zemědělcům také lesy, byli bychom v hospodaření soběstační a pak by žádného do JZD nedostali. Lesy byly pro sedláka důležitý majetek. Když se neurodilo, zajel do lesa a měl tam záložní peníze v podobě dřeva. A i kdyby vstoupil do JZD s lesem, družstevníkům by se lépe dýchalo a v těžkých dobách by mělo družstvo své záložní peníze v lese.

Místo toho lidé v družstvu zdechali a když už to jinak nešlo, brali si i životy. V šedesátých letech družstva 

v pohraničí zanikla a polnosti přešly na stát. Až ve státech dotovaných družstvech se už pracujícím život změnil k lepšímu.

Přestože už máte důchodový věk, pokoušíte se upozornit, jak těžko se žilo zemědělcům bez lesa.

Žádám vysvětlení, co vedlo Benešovu vládu k tomu, aby nedala lidem lesy, které původně patřily k zemědělským usedlostem v pohraničí. Ptám se vládních činitelů, těch minulých i současných: Proč nám ty lesy nebyly vydané, když patřily k německým statkům? To opomněli a zapomněli schválně? Pole nám sice byla vrácena, ale co s nimi, když k nim už nepřísluší les?


V lesích bohatnou jiní, a nám je smutno, když vidíme, jak špatně se v nich hospodaří. Proto apeluji také na ostatní restituenty, aby si zašli na katastr zjistit, co všechno vlastnil Sudeťák před nimi a s čím vším hospodařil. Nechápu, když už to jednou bylo Sudeťákům zabaveno, proč to nedostali lidé, kteří přišli do pohraničí žít a hospodařit. Ti se obětovali budování pohraničí.