Jak přišel generál Lafayett o hodinky

Lze konstatovat, že 8. listopad roku 1794 byl asi světově významným dnem. Kdyby totiž tenkrát ryžovišťský koželuh Josef Drechsler za věnované hodinky doprovodil generála Lafayetta až na rakousko-pruskou hranici, byl by generál určitě zůstal na svobodě a francouzský národ by ho zvolil císařem, jak alespoň tvrdili jeho přátelé.

Možná by se generál Napoleon Bonaparte nechopil vlády, a tudíž by nemohly proběhnout krvavé a dlouhé napoleonské války a obraz dějin světa by se tak určitě vyvíjel v dalších letech jinak. Jenom kdyby generál Lafayette, který byl velkým lidumilem, dosáhl tehdejší pruské hranice.

Přes hodnotný dar se ukázal být Drechsler udavačem. Hodinky si ponechal, ale generála namísto pomoci ohlásil nadřízeným úřadům. Zlaté hodinky s řetízkem prodal Drechslerův syn okolo roku 1820, když se dostal do finanční tísně.

Cenné hodinky zdobil šlechtický erb. Drechslerův syn prodal cennost židovskému sběrateli uměleckých předmětů, který mu za ně nabídl vysokou finanční sumu.

Zlaté hodinky

Koželužský mistr Josef Drechsler mladší bydlel v jednom starém, zchátralém domě v Ryžovišti. Dlouhé a neradostné období napoleonských válek se zle podepsalo i na jeho živnosti, se kterou to šlo den ode dne více z kopce.

Krom toho jeho manželka stále stonala a náklady na zdravotní péči spolkly spoustu peněz. Drechsler měl bohaté příbuzné v Rýmařově, a když se jeho finanční situace ještě více zhoršila, řekl si v duchu, že by je mohl požádat o půjčku.

Jednoho deštivého listopadového dne se tedy vypravil do Rýmařova. Ve Vajglově ale potkal židovského obchodníka, který vykupoval starožitnosti, ale i zlaté a stříbrné zboží. Tento se zeptal koželužského mistra, zda by takové věci v Ryžovišti nakoupil a zda i on má něco na prodej. Drechsler mu odpověděl, že ano.

Venku začalo silně pršet a tak šli spolu na malé občerstvení do vajglovského hostince Zum Erbgericht (Na rychtě).

Obchodník řekl, že je z Olomouce a zatím neměl v našich končinách moc štěstí, a proto odkoupí všechno, co má nějakou, byť i malou cenu, aby se mu cesta alespoň trochu rentovala. Dreschler jej informoval o různých cenných věcech, o kterých věděl, že se v domech jeho známých, ryžovišťských sousedů, nacházejí, a obchodník si všechna jména pečlivě zapisoval.

Nakonec mu Drechsler řekl, že by měl také na prodej jedny hodinky, zlaté, umně vyrobené.

„Odkud pocházejí tyto hodinky a kdo byl jejich původním majitelem?" otázal se židovský obchodník. „Hodinky vyrobila jedna pařížská firma a je na nich i erb," odpověděl Drechsler s úsměvem. „Erb? A od koho?" vyzvídal užasle obchodník a dodal: „Určitě bych měl o ně zájem a dobře bych i zaplatil, ale nechci dát velkou sumu peněz za něco, co jsem předem neviděl. Myslím to vážně, nežertuji!"

Koželužský mistr se znovu usmál a vytáhl hodinky z kapsičky u vesty. Obchodník ho obřadně chytil za ruku a pak již jen udiveně zíral na to mistrovské hodinářské dílo.

„To jsou přeci hodinky slavného francouzského generála a státníka Lafayetta, který byl kdysi čtyři roky zadržován v olomouckém posádkovém vězení. Ale řekněte mi prosím, jak jsi přišel k tak cenným hodinkám?" vypravil ze sebe udiveně obchodník a Drechsler mu pověděl celou historii, kterak jeho otec generála Lafayetta udal.

Po této výpovědi vytáhl obchodník peněženku a podal Josefu Drechslerovi značnou sumu ve zlatě, za kterou by Lafayettovi hodinky odkoupil. Drechsler nabídku přijal a v tu chvíli strach i úzkost, které jej trápily, zmizely a mohl odložit i návštěvu Rýmařova, neboť již nebylo zapotřebí přízně příbuzných.

Koželužský mistr tak mohl obnovit a rozšířit svou živnost a zanedlouho se z něj stal bohatý člověk. Za dlouhých zimních večerů často vykládával svým dětem a tovaryšům, kterak ho Lafayettovy hodinky zachránily od smutku a úzkosti.