Dílo Ivety Strnadové znají dobře ti, kteří navštěvují krnovskou synagogu, pro niž v roce 2006 vyrobila desatero nad oltář. Na výšku měly obě části desatera okna s obloukem dva metry na osmdesát centimetrů, k nimž přičlenila kruhovou mozaiku Davidovy hvězdy.

Strnadová ráda vyrábí vitrážové šperky i výplně, které zdobí nejednu ženu a domácnost.

Umíte o své tvorbě velmi poutavě vyprávět.

Pro mě je má tvorba srdeční záležitost. Zabývám se energiemi, které spousta lidí také vnímá. Přijdou si pro šperk s kyvadlem a sledují, jak se točí, podle toho si vyberou. Je zajímavé to sledovat, protože to opravdu funguje. Když něco děláte s láskou, energie z vašich rukou přechází do vašeho díla, potažmo poté obohacuje ty lidi, kteří jej mají v držení.

Vybraný předmět jim potom dělá dobře, přináší radost, a také léčí. Můj mistr reiki (metoda přírodního léčení pozn. red.) říkal, když jsem začínala: to máš tak, první jde tvůj šperk, ten tam svítí a potom jdeš ty. A tak to opravdu funguje. Když člověk svítí s mým andělem, to mě potěší.

Nedávno jste se stala držitelkou certifikátu Jeseníky, originální produkt…

Značku kvality máme ve Vrbně pod Pradědem zatím jen dva. Mohu říct, že spolu s ostatními držiteli tvoříme takový klan, navzájem se podporujeme. Všichni „zvonkaři" (v emblému má značka kvality jesenický zvonek pozn. red.) od sebe nakupujeme.

Když chci sýr, zajedu si k Olze Gřundělové do Zábřehu na Moravě, když chci perníčky, zajedu k Jitce Korytarové do Branné… To se mi moc líbí, vím, kde mám například koupit dárky k Vánocům, a vím, že to jsou také všechno originální výrobky, vzniklé v Jeseníkách.

Používáte pro svou tvorbu sklo a cín. Cín proto, že vydrží i v synagoze v Krnově?

Cín určitě vydrží. Je to vlastně taková novější technologie, protože kdysi se nepoužíval. Měla jsem pro synagogu vymyšleno více motivů, samozřejmě se vyjadřovala k výslednému dílu i komise. Nepřála si příliš barevný motiv, proto vzniklo klasické desatero. I když to zpočátku nevypadalo na vitráž, kterou bych si sama představovala, ve finále v synagoze dílo nevypadá vůbec špatně. Působí hodně jemně, nejde o nic okázalého.

Dodnes si pamatuji ten pocit, když jsem vešla do krnovské synagogy těsně po instalaci vitráže. Vešla jsem, postavila se, zavřela oči, zhluboka se nadechla a hned jsem věděla, že to je to pravé. Často dávám na první dobrou.

Kde ještě se lze kochat vašimi pracemi?

Jsem autorkou mozaik a vitrážových výplních pro zrenovovanou kapli v téměř zapomenuté osadě Františkov, poblíž letiště v Jeseníku. Pracovala jsem i na vzniku oken pro novou kapli na úpatí Červené hory v blízkosti Budišova nad Budišovkou.

Jak dlouho se zabýváte uměleckou činností, a co tvoříte? Jaké to vlastně je, tvořit?

Zhruba od roku 2004. Tvořím vitrážové výplně interiérů domů, větší i menší. K umělecké činnosti jsem se dostala vlastně náhodou. Můj tatínek je sklář, navíc ještě ve volném čase velice hezky maloval, snad jsem část nadání alespoň částečně podědila. Začala jsem tvořit v době, kdy jsem čekala druhé dítě. Přišlo to najednou, viděla jsem obrázek nějaké lampičky a přišel impulz, silná intuice, která mi řekla: Ano, tohle budeš dělat. A já si za tím šla.

Peníze za porodné jsem tehdy investovala do kurzů, materiálu a pracovních pomůcek. Umím motivy sama navrhnout. Kreativita je u mých šperků zajištěna díky sklu, žádné dva nejsou stejné. Pro sklo musím až do Liberce, jinde takové nemají.