Jak jste se dostal k hudbě a jak dlouho se jí věnujete?

K hudbě jsem se dostal jako čtrnáctiletý, kdy jsem zatoužil mít kytaru jako starší brácha. Jinak co se týká zpívání, moje maminka zpívala odjakživa a i dnes v 76 letech má nádherný hlas. Tatínek hrál na harmoniku, takže hudební buňky jsem zdědil po obou. Bratr dodnes hraje a občas vystupuje s kapelou.

V sedmnácti jsem začal jezdit na vandry a předtím to byly písně, co jsem posbíral tak všelijak, a lidovky. To jsem posbíral přes maminku. Pak přišlo čundrování a s ním folkařina a country. První píseň jsem napsal v roce 1990. To mi bylo dvacet…. Samozřejmě jak jinak… pro holku. Pak jsem napsal několik písní inspirovaných zničenou přírodou a pak přišla rodina a hudba šla na šestnáct let k ledu.

Vyjma sem tam hraní u ohníčku. Dokonce dva roky jsem na kytaru nesáhl, protože jsem měl už takovou ztrátu sluchu, že to nešlo. Díky bohu technika pokročila natolik, že jsem se k ní mohl vrátit. První festival, kdy jsem opravdu hrál, byl Oldřichovický žejdlík v roce 2013.

Jaký je váš repertoár? Hrajete vlastní písničky?

Kytara je jeho hlavní hudební nástroj.Hraji hlavně své písně. Samozřejmě umím i spoustu písní různých autorů z oblasti folku a country. A v dobách, kdy jsem hrál u ohníčku každý víkend, jsem znal zpaměti až 272 písní. Místo zpěvníku jsem měl arch papíru a na něm jen názvy. Nyní mám asi dvacet svých písní… teda těch, co mám odvahu zpívat lidem.

Kde berete inspiraci?

Inspirace… to mi řekl kolega René Matlášek, že najít to správné místo, kde vždy najdete inspiraci, se rovná hledání svatého grálu. V mých písních se odráží mé pocity, prožitky, nálady, momentální pohnutí mysli i věci, které jsou ve mně dlouho. Inspirace se nedá uchopit teď hned, kdy zrovna chcete. Musí se potkat s tím, jak jste právě připraveni. Je to v podstatě souhrn náhod.

Míváte před vystoupením trému?

Když hraji pro děti, tak už ne. Pět set a možná víc představení už vám dá jistotu, že pokud neuděláte vyloženou chybu, představení se povede. V klubech je to horší, protože díky peripetiím s úrazem ruky jsem měl dvě pauzy. Ale v podstatě už trému nemám. Což mi ovšem nebrání se na ni v nouzi vymluvit.

Kde všude vás mohou lidé vidět (slyšet)?

V klubech, na festivalech, v kavárně, na ulici (busking).

Jaké je vaše zaměstnání?

Moje původní zaměstnání je strojařina. Dělal jsem ji asi pětadvacet let. Pak jsem dělal pět let hodinového řemeslníka a teď jsem konečně muzikant. Jezdím se svým autorským programem Toulavá kytara do všech koutů naší země od Bohumína až po Aš a navštěvuji mateřské školy, kde se snažím kytarou a dalšími nástroji děti inspirovat k muzice. Taktéž organizuji Hudební večery pro začínající muzikanty a folkový festival v Novém Jičíně.

Na jaké hudební nástroje hrajete?

Prioritní nástroj je dvanáctistrunná akustická kytara. Hraji ještě na foukací harmoniku, kachon a tamburíny, a to i současně. Někdy je to malá kapela. Ještě příležitostně doprovázím kolegu písničkáře Ježíška na dechový syntetizér. Po tatínkovi jsem zdědil tahací harmoniku, kterou musím dát opravit a chci se k ní vrátit, pokud mi to ruka dovolí. V dětství jsem na ni vrzal.

Kytara je jeho hlavní hudební nástroj.

Jste znám jako hudebník s diagnózou praktická hluchota… Jak se to dá zvládat?

No… jde to. Mám tedy 17% sluchu na levém uchu a na pravém po neúspěšné operaci od sedmnácti nic… Teď si uvědomuji, jak se ta čísla sešla. Prvotní je, že jsem o sluch přicházel postupně, a druhá věc je, že mám slušný hudební sluch. No a velice kvalitní naslouchátko. To, že mám praktickou hluchotu, se nevylučuje se schopností rozlišovat zvuky. Nemoc, kterou jsem také zdědil, ovšem dál pokračuje a já vlastně nevím, jak dlouho budu moci hrát.

Může se stát, že se ráno probudím a neuslyším. Už se mi to dvakrát stalo. Naštěstí jsme to s lékaři zatím „rozchodili“, ale do smíchu mi tedy nebylo. Nemám prostorový sluch, takže je to náročné na pódiu fungovat. Záleží na komunikaci se zvukařem. Když hraji sám, je to složité. Vždy poprosím někoho o spolupráci, jestli je vše slyšet, a případně upravím korekce na mixu.

Aby toho nebylo málo, přišel jste o dva prsty. Ani tak jste s muzikou neskončil. Zastaví vás vůbec něco?

No… to byla hloupost, nepozornost. Muziku miluji, a když děláte něco, co vás baví, neradi to vzdáváte. Ano, zastavit mne může právě ten sluch. I když… dostal jsem další přezdívku, Buldozer českého folku, tak nevím.

Martin ZábranskýNarodil se v Novém Jičíně, kde žil čtyřicet let. Pak žil pět let v Ostravě a nyní třetím rokem žije v Bruntále. Vystudoval strojařinu a pětadvacet let pracoval v oboru kovoobrábění. Kromě muziky, která je jeho největším koníčkem, ho baví kutilství. Právě při něm přišel o prsty na ruce. Má rád veterány a také je sbírá, ovšem v tom malém provedení 1:18. Má dvě děti, Jakuba a Jana. „Mám rád takový ten vtip, jak někdo říká, všichni kolem mě jsou blázni, jenom já jsem letadlo. Moje žena o mě říká že jsem takovéto letadlo, co tahá větroně nahoru a pomáhá jim létat. Vzhledem k tomu jakou mám povahu, jsem vážně asi to letadlo. Musím jí dát za pravdu,“ říká o sobě muzikant.