Třiapadesátiletý horník Luboš Staněk má smůlu. Šachty pozavírali, a tak o možnost pracovat v oboru přišel. Navíc je z Bílčic, kde se práce hledá jen těžko. Sice prošel rekvalifikací na počítače, ta mu ale podle jeho slov k ničemu není. „Horník a počítač, to nejde dohromady. Ale zaškolili mě i na křovinořezy, to jsem zase rád,“ řekl Staněk. Rád by do budoucna pracoval v Bílčicích na veřejně prospěšných pracích.

Zatím se musí spolehnout jen na 2 200 korun příspěvků měsíčně ze sociálky. To není ani na přežití. Na příspěvek byli v poslední době s družkou dva. Družku vyřadil úřad práce na půl roku z evidence údajně kvůli pozdě odevzdaným dokumentům. „Byla jsem půl roku nemocná a nedala jsem papíry, jak měly být,“ uvedla stejně stará družka Jarmila Dekanová. Jí a jejímu druhovi finančně pomáhá matka, jinak by snad ani nepřežili.

Družka pracovala pětadvacet let v kuchyni ve fabrice v Moravia ve Dvorcích. Měla sníženou pracovní schopnost, proto nemůže pracovat samostatně, ale vždy jen s někým. „Do budoucna to dobře nevidím, nevíme, zda nás někdo zaměstná. Zatím to dobře nevidím,“ posteskla si Dekanová. Taky jí vadí, že musí jezdit na úřady do Bruntálu, což není zadarmo a navíc musí pendlovat mezi městským a pracovním úřadem.

„Třináct let dře člověk v dolech, jak blbec a tak skončí. Poté jsem jezdil po stavbách a co teď? Po třiceti odpracovaných letech se zničeným zdravím mám společně s družkou měsíční dávky ve výši 2 200 korun, z toho se žít nedá,“ hořekoval Staněk s tím, že není perspektiva na získání stálého zaměstnání. Devět set korun ho stojí nájem, zbývá mu jedenáct set korun.

Nájem neplatí už třetí měsíc, nemá na něj a čeká, co s oběma bude. „Každý den stojíme před problémem: platit raději dluhy nebo nájem… Nemáme ani na vracení dalších dluhů, to přece jednou nemůže dopadnout dobře. Určitě ne,“ stěžoval si Staněk.