Historické sklo na Vrbensku je místní důstojnou tradicí

Práce ve sklárně vyžaduje tvrdé a odolné lidi, kteří berou svou profesi jako poslání. Do rozžhavené sklářské pece vkládají své výrobky Roman Míček a Vladimír Tomčík jako soukromníci už pět let, předtím oba pracovali patnáct let jako zaměstnanci ve sklárnách zkrachovalého Crystalexu. Zkušenosti a píli mají na rozdávání.

„Pokud je hodně zakázek, chodívají nám pomáhat i manželky. Pracujeme šest dnů v týdnu mimo neděle, někdy ale i v neděli, když je hodně zakázek,“ řekl Deníku sklář Roman Míček. Náměty čerpají z knih a pramenů středověké minulosti. „Snažíme se čerpat z historických vzorů. Něco z odborných publikací, máme ale i část výrobků, na které jsme si přišli sami. I naše návrhy ale kopírují podobu skla, jakou mělo ve středověku,“ pokračoval Roman Míček.

Sklo vyrábí i na přání

Vrbensko je známou sklářskou baštou, podobně jako Novoborsko. V okolí je hned několik podobných malých skláren, například ta Martiny Michálkové, Radka Kostky, Zdeňka Němce nebo Petra Slavkovského, který byl vůbec prvním soukromým výrobcem ručně vyráběného skla na Vrbensku. K tomu se částečně rozjela bývalá fabrika Crystalexu.

Sklářská huť umožňuje vyrábět sklenice i na přání, v takovém případě ale musí nechat vyrobit zájemce několik sad sklenic, výroba jednotlivých atypických by se značně prodražila. Náklady na pořízení tvarovacích forem jsou velké. „Máme na nich plíšky, které fungují jako nože, takže vlastně na tom skle udělají takovou drážku, v níž se odřízne přechod mezi jednotlivými díly, který vzniká při foukání,“ popsal cestu skla Roman Míček.

Skleničku slepovanou ze dvou kusů jsou skláři schopni vyrobit za deset patnáct minut. Jsou i sklenice jednodušší, které foukají pouze do jedné formy. Vyrábějí i složitější, které vznikají ze tří kusů, které foukají postupně po vytažení z pece do forem tří. Někde začnou skláři výrobou kalichu, jindy naopak nožkou sklenky.

Sklo putuje hlavně do ciziny

Jen co sklo vytáhnou z rozžhavené pece, plně je nazdobí, nafouknou a poslepují. Je potřeba výrobní postup vychytat, aby sklo při výrobě nepopraskalo. „Čím déle s hmotou skláři pracují, tím je větší riziko, že praskne,“ upozornil Roman Míček. Ve finále putují repliky historického skla do chladící pece na dochlazení.

O toto sklo je zájem především od sběratelů z Anglie, Německa a Itálie, v Česku jej chtějí i soukromníci, ale především muzea, galerie a výstavní síně. Spatřit jej mohou návštěvníci a turisté v regionu třeba na hradě Sovinci.

Kdo má zájem nahlédnout do zákulisí ruční výroby replik historického sklad huti Tomi, může přijít po předchozí domluvě nahlédnou na práci sklářů osobně.