Předchozí
1 z 2
Další

Jak sama říká, živit se herectvím není snadná věc. Přesto to zvládá bravurně, o čemž diváky přesvědčila například jako Iveta ve veleúspěšném seriálu Vyprávěj.

Jak jste se dostala k herectví?

Jako většina dětí přes dramaťák v ZUŠ. Ten mě zásadně ovlivnil. Dokonce tam jsem se poprvé dozvěděla o tom, že existuje konzervatoř s oborem hudebně-dramatickým, což je herectví. Do dneška si pamatuji ten den, ten moment, kdy nám to paní ředitelka oznámila. Bylo to pro mě splnění snu. Původně jsem si myslela, že budu muset dělat gympl a jít pak na vysokou školu do Prahy. Na tak komplikovanou cestu jsem se ve třinácti letech necítila.

Ilustrační foto
Filmaři hledají lokace a chlapce ve věku 9 až 13 let

Kdo vás připravoval?

Připravovala jsem se hodně sama. Z konzervatoře  jsme dostali zadané monology, tak jsem si je doma v pokojičku připravovala. Nikomu jsem to nechtěla ukázat, jelikož jsem se styděla. A hudební nauku jsem se učila z knížky, kterou mi půjčili na základce. Nic víc jsem neměla, jen obrovský pocit touhy a zapálenost. To dnešním dětem trochu chybí. Vše je díky internetu jednodušší a rychle dostupné. A někdy jim chybí ta vnitřní zapálenost pro věc.

Jana Bernášková je divadelní a filmová herečka. Narodila se v roce 1981 v Krnově. Má dvě děti, vdaná je za scenáristu Rudolfa Merknera. Diváci ji znají především z úspěšných seriálů Vyprávěj a Ulice. Hraje v divadlech Palace a Kalich v Praze.

Kdybyste se měla dnes znovu rozhodovat, zvolila byste stejnou cestu?

Asi ano. Není to cesta jednoduchá. I když to všechno vypadá  tak voňavě a úhledně a jednoduše, tak cesta z Krnova až do Prahy byla těžká a dlouhá. Živit se herectvím není snadná věc. Herců je opravdu hodně a být tak daleko od domova a rodiny bez podpory je psychicky náročné.

Dokážete si představit, že byste herectví povolila své dvanáctileté dceři Justýnce?

Herectví se nedá zakázat. Pokud v sobě dítě ten talent a touhu má, tak se k tomu stejně dostane. A pokud rodiče opravdu dosáhnou toho, že dítěti  vyberou školu podle svých představ a nerespektuji jeho sny a přání, tak ho můžou zlomit na celý život. Jelikož není větší radost než se živit svým snem. A není větší otrava dělat práci, která vás nebaví.

Kdybyste si mohla vybrat, jakou roli byste si chtěla zahrát?

Momentálně vlastně ani nevím. Zrovna jsem v období, kdy se hledám. V životě jsem hrála spoustu klasických her a velkých rolí světoznámých autorů. Poté jsem se chtěla naučit komedii a přišlo období, kdy jsem hrála a pořád hraji komedie. Pak se mi splnil sen natáčet kvalitní seriály, například Vyprávěj nebo Všechny moje lásky a další. Teď mě začíná lákat modernější pojmutí divadla a natáčení filmů. Tak doufám, že mi osud nadělí a budu si moci žít své sny.

Pavel Elvis Pavlevský vystupuje jako Elvis Presley od roku 1996.
Krnovský Elvis Presley: Fanynka po mně na památku chtěla propocené boxerky

Máte dvě děti. Jak jde práce herečky skloubit s rodinou?

Mám to jako jiné matky, které pracují na směny.  Pracuji dopoledne a večer. Někdy celé dny a jindy mám dny úplně volné. Záleží na nabídkách. Ale rodina je vždy na prvním místě, takže  nabídky, které jsou příliš náročné na čas nebo na místo natáčení, musím odmítnout. Ale snažím se, aby moje děti měly co nejnormálnější dětství, a děláme spolu obyčejné věci. Chci si jejich dětství užít a být tu pro ně.

Kde všude vás mohou lidé v současné době vidět?

Hraji v divadle Palace a divadle Kalich v Praze, ale jezdíme po celé republice. Hráli jsme i v Krnově představení  P.R.S.A a bylo úplně vyprodáno. Musím říct, že to pro mě byl zážitek. Dokonce jsem si vzpomněla, jak jsem jednou jako holčička nesla květiny Heleně Vondráčkové na jejím koncertě a byl to pro mě magický okamžik. Krnovské publikum bylo skvělé. Jinak aktuálně na stream.cz vysílají můj nejnovější seriál Kadeřnictví. Vtipný, ženský časopis.

Asi nejvíc vás proslavila role v seriálu Vyprávěj. Jak vzpomínáte na natáčení?

To si úplně nemyslím. To totiž záleží na typu člověka. Děti milují Mazaly dětský seriál, kde hraji Bílou paní. Mladí lidi sledují zpětně Horákovy na internetu. Pak jsou středňáci a ti mě objevili ve Vyprávěj, pak je starší generace a ta si mě pořád pamatuje z Ulice, jelikož to byl ve své době naprostý fenomén. Takže cesty jsou různé.  Vyprávěj je klenot a už teď se stal legendou. Lidi ho milují a já jsem šťastná, že jsem jeho součástí. Navíc jsem díky němu potkala svého manžela Rudolfa, scenáristu Vyprávěj.

Pocházíte z Krnova. Na která místa se nejraději vracíte?

Pocházíte z Krnova. Na která místa se nejraději vracíte?

V Krnově mám stále rodinu, která se teď rozrostla o další miminko. Takže se do svého města vracím alespoň jednou ročně, abych je všechny viděla. Spím vždycky u tety Evičky a připadám si zase jako malá. Mám moc ráda Cvilín a zdejší lesy. Zároveň jsem většinu dětství strávila v městském parku u jezu řeky Opava. Tam jsem si hrála celé dny. A navíc jsem chodila na sportovní školu 2. ZŠ, tak jsem trávila i dost času na stadionu. Krnov opravdu kvete a celé centrum a okolí je při každé návštěvě krásnější. A z toho mám velkou radost.

Vás bavil sport?

Mě v dětství bavilo všechno, jen škola moc ne. Navíc jsem byla hodně akční, takže sportovní škola byla pro mě příjemná kombinace pohybu a učení. Nebyla jsem výkonnostně moc dobrá, byla jsem vlastně dost pomalá, ale to nebylo prioritou. I když jsme jezdili na závody, tak základ byla radost z pohybu a tu v nás probouzeli výborní učitelé např. pánové Goldman a Bystřica nebo současný ředitel Juřica. Naučilo mě to nepovolit, i když nejsem první.

Na kterou roli nejraději vzpomínáte?

Asi na Ivetu z Vyprávěj. Taková protivná holka, která od osudu dostala za uši a prošla velkou charakterovou proměnou. Plus celé to retro bylo zábavné.

Kostel na Cvilíně vyhořel 21. srpna 1865.
Nejstarší fotka Krnova? Vyhořelý kostel na Cvilíně v srpnu 1865

Dáváte přednost divadlu nebo filmu?

Nedávám přednost ani jednomu. Beru nabídky, jak přicházejí. A každou promýšlím podle toho, jak se dá naladit s mou rodinou. Ale film je takový šperk. Je těžké se k němu dostat.

Co považujete za svou nejlepší a naopak nejhorší vlastnost?

Tak začneme tou lepší vlastností. Takže jsem velmi citlivá a empatická, dajná až rozdávačná a nikdy neodmítnu pomoci. Což taky není nejlepší věc. Ale jsem taky dost nášlapná až cholerická. Nebo spíše vzteklá. Prostě dlouho držím, a když to prdne, tak se utrhnu a je to velké točo.

Co je na práci herečky nejtěžší?

Domácí příprava. Učit se texty v tom chaosu domácnosti a při těch neustálých potřebách dětí. Když jsem doma, tak jsem pro všechny maminka a zapomínají, že se taky někdy musím učit texty a vymýšlet postavu a všechny ty situace, které budu zkoušet nebo točit. Udělat si čas na tento rozhovor bylo taky docela složité.

Občas hrajete „potvory“. Je to pro vás zábavnější než hrát kladné role?

Samozřejmě, že je to jednodušší. Nebo spíše bych řekla zábavnější. Potvory jsou vždycky něčím specifické až tragikomické a to mě baví. Vytvářet takové koření života.

Jana BernáškováZdroj: Petra KlačkováAsi každá holka by chtěla být aspoň jednou princeznou. Zahrála jste si ji?

Ano, ale jenom jednou!!! Vůbec to nechápu. Když jsem žila a hrála divadlo v Ostravě, tak se tam točila pohádka jednou za čas a to jsem zrovna princeznu vychytala. V pohádce Král ozvěny, ale poté když jsem odešla do Prahy a měla dceru Justýnku, tak jsem zestárla a na role princezen přišly mladší, ale to nevadí, já natočila mnoho dílu Mazalů, které děti milují, takže Bílá paní je taková mrtvá princezna, takže já jsem spokojena.

Jaký byl pro vás „přechod“ z Krnova do Prahy?

Cesta nebyla tak přímá a rychlá. Studovala jsem v Ostravě a tam žila deset let a pracovala v divadle. Sbírala jsem zkušenosti a až po čase jsem se odstěhovala do Prahy, kde na mě nikdo nečekal. Bylo to velmi těžké a bála jsem se, že už se k divadlu nikdy nevrátím. Nikoho jsem neznala a musela jsem začít zase úplně od začátku, jako kdybych byla student. Jen jsem se u toho musela sama živit. Takže jsem dělala brigády a chodila na konkurzy, dokud mě nepotkalo štěstí se seriálem Ulice. A znovu jsem se musela vypracovat až na vrchol. A mám před sebou ještě obrovský kus cesty, který mě čeká.

Lidská závist a nepřejícnost neznají někdy mezí. Setkáváte se u lidí s předsudky?

Závist a láska jsou všude. V každé profesi. Všichni známe obě strany mince. Jasně, že mi někdy lidi závidí. Často ani neví co. Nebo mi závidí nějakou svou představu o mém životě. Ale to je blud. Můj život není jen růžový, ale snažím se ho vidět za každou cenu pozitivně. A když je mi opravdu ouzko, tak si řeknu, že život je jako nádech a výdech. Jednou nahoře a pak zase dole. Je to přirozené a k životu to patří.