Herec vyhozený 
z divadla

Rodina A. A. Černého se do Krnova přistěhovala po válce z Prahy. Otec, podnikatel, chtěl v pohraničí provozovat autodopravu a taxislužbu. Když komunisté rodinnou firmu znárodnili, otec o vlásek unikl zatčení a mohl být rád, že skončil jako skladník v Karnole. A. A. Černý v Krnově maturoval v roce 1955 a rozhodl se stát hercem. Po angažmá v těšínském a opavském divadle zakotvil v Brně. V roce 1968 se stal spoluzakladatelem Klubu angažovaných nestraníků, takže z brněnského divadla ho při politických prověrkách vyhodili a musel se živit jako řidič.

Charta 77

Když přišla Charta 77, byl Černý mezi prvními signatáři a brzy
se stal i členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Zatčen byl v březnu 1979 a pak následoval velký politický proces, ve kterém A. A. Černému napařili tři a půl roku natvrdo. Z nejednoho disidenta se stal politický vězeň. Na Borech se Černý potkal s Václavem Havlem, kterého znal z VONS. „Já jsem celý trest strávil na Borech, kdežto Havla tam převezli až později z Heřmanic. Na Borech shodou okolností naše cely takřka sousedily," uvedl disident Černý.

Političtí a kriminálníci

Černý a Havel přímo vedle sebe být nemohli. Na to se dávalo pozor, aby se političtí prokládali běžnými kriminálníky. „Na cele nás bylo dvanáct, dohromady političtí i kriminální. V neděli jsme měli vycházky na nádvoří a hodinu denně jsme se mohli volně pohybovat po chodbách. Samozřejmě potom, co jsme dokončili rajony. Tu hodinu i vycházky jsme beze zbytku využívali k rozpravám. Byl tam také Dominik Duka, dnešní kardinál, který byl tehdy provinciálem dominikánů, nebo akademický sochař Otmar Oliva, ekolog Aleš Macháček, vydavatel křesťanské literatury Josef Vlček. Debaty byly velice přínosné z psychického i z duchovního hlediska," zhodnotil zpětně své uvěznění A. A. Černý.

„Pokud člověk tomuto tlaku nepodlehne je to obrovská škola a zkouška vnitřní síly a sebekázně, Z tohoto pohledu tří a půl let ve vězení vůbec nelituji," dodal.

Zajímavé podle něj bylo poznávat charaktery kriminálníků.

„Někdy to člověka překvapilo, někdy pobavilo a někdy až dojalo. Havel byl mezi lidmi známý už v těch sedmdesátých letech. Když ho přivezli na Bory, hned se to rozkřiklo a ti, co s ním byli na cele, kolem něj vytvořili takový obranný val. Z některých se stali jakoby dvořané, kteří mu málem nosili věci a chystali svačiny," řekl pobaveně bývalý vězeň.

Havel a bachaři

„Havel měl zvláštní vztah k bachařům. Byl k nim neuvěřitelně slušný, ale zásadový. Některé tím dost zlobil. Jednoduchými slovy těm darebákům dokázal vysvětlit takové pojmy jako morálka či mravnost. Oni neměli většinou vůbec tušení, jaký významný disident to je," vysvětlil Černý vztah Havla k bachařům.

Získal si ale také přízeň běžných vězňů. „Obdivovali ho, přestože nikdo neznal jeho dramatické dílo. Pro ně byl symbolem odporu proti režimu, o kterém i oni tušili, že není správný. Viděli, že je věznice plná lidí, kteří nic špatného neudělali, a někdy se i oni chtěli před námi trochu vylepšit.

Tak říkali třeba, že tu samoobsluhu vykradli proto, že chtěli škodit socialismu," zasmál se při vzpomínce Černý.

Katolický trojlístek

Albert Antonín Černý je přesvědčen, že zvládnout vězení i éru normalizace bez psychické újmy mu pomohla víra. „Byli jsme v kriminále takový katolický trojlístek: Dominik Duka, Josef Vlček a já. Vzájemně jsme se posilovali. No a Václav Havel usilovně hledal, což mu myslím vydrželo až do konce života," doplnil se Černý, který se s Václavem Havlem přátelil ještě dlouho poté, co oba opustili věznici.

A když se Havel stal prezidentem, nejednou mu vytknul, že nepomohl postavit komunistickou stranu mimo zákon.

Po listopadu

V listopadu 1989 A. A. Černý zakládal Konfederaci politických vězňů i Občanské fórum, za které byl zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Po rozpadu OF už nechtěl pokračovat v ústavních funkcích a stal se ředitelem Kanceláře ministra vnitra.

Poté působil na ambasádě v Bratislavě a na Úřadu vlády v Kanceláři pro zpravodajskou činnost. Nyní v důchodu žije v Otrokovicích. Za politickou a veřejnou činnost mu bylo uděleno státní vyznamenání Medaile za zásluhy I. stupně.

Albert Antonín Černý

narozen: 4. února 1937 v Bratislavě
otec: Augustin Černý, pekař, ochotník, sokol, v roce 1943 odsouzen na pět let za podporu odboje potravinami, utekl z vězeňského transportu, účastník bojů Pražského povstání, v poválečném Krnově provozovatel autodopravy, po znárodnění firmy dělník v Karnole

vzdělání: maturita v Krnově 1955, studium herectví na pražské AMU přerušeno z politických důvodů, samostudium práva a politologie
vojenská služba: 1957–1959 Mariánské Lázně-Klimentov, vojenský divadelní soubor Palcát, přátelství s režisérem Jurajem Herzem
herectví: divadla v Opavě, Českém Těšíně a v Brně

Pražské jaro: vypracování stanov a programu Klubu angažovaných nestraníků KAN
normalizace: státní prověrky, 1970 vyhozen z brněnského divadla, řidič až do zatčení v roce 1979

disent: podpis Charty 77, činnost ve VONS, samizdat, brněnská pobočka edice Petlice
politický vězeň: nepodmíněný trest na 3,5 roku 1979–1982, věznice Bory, Plzeň. Setkání se spoluvězni Jiřím Dienstbierem, Dominikem Dukou, Václavem Havlem a Josefem Vlčkem. Po propuštění pokračoval ve VONS, účastnil se soudních přelíčení a psal o nich. Práce v brněnském krematoriu a řidič dodávky v Otrokovicích

po listopadu 1989: zakladatel občanského fóra OF, prosadil přejmenování Gottwaldova na Zlín, zakladatel Konfederace politických vězňů ve Zlíně, v roce 1990 byl kooptován a následně zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění, branně bezpečnostní výbor, jako člen Asociace sociálních demokratů a v roce 1992 neúspěšně kandidoval na předsedu sociální demokracie, ředitel Kanceláře ministra vnitra, ministerský rada na Úřadu vlády v Kanceláři pro zpravodajskou činnost

Jitka Voglová, Fidel Kuba

POZNÁMKA FIDELA KUBY: Můj samet a listopad

V září 1989 jsem se vrátil z vojny. Poslední dva roky totalitního režimu jsem strávil zavřený v kasárnách ve Zvolenu a Rebešovicích, kde jsem absolvoval pravidelné výplachy mozku na PŠM: politickém školení mužstva. Politruci si nezaslouží mzdu, když ve mě nevzklíčila láska k Sovětskému svazu, třídní nenávist ani strach z NATO, demokracie a kapitalismu.

Zato jsem v armádě poznal kamarády z celého Československa, kteří mě zvali na návštěvu. Když jsem se rozhodoval, za kým vyrazím v listopadu 1989, byla to těžká volba. Na studentské demonstrace do Prahy mě zval vynikající fotograf vojín David Kraus, ale zrovna se mi 17. listopadu 1989 vdávala kamarádka v Šumperku.

Tak jsem si řekl, že Prahu odložím na 8. prosinec, kdy tam nezávislé mírové iniciativy uctí výročí Johna Lennona.

Zatímco mlátili studenty na Národní třídě, já jsem hodoval na svatbě v Šumperku. Příští den přejezený, nevyspaný a v lehké kocovině jsem uslyšel zvěst o tom velkém masakru Martina Šmída. Tak jsem sedl na vlak a odjel nasávat opojnou revoluční sametovou atmosféru v Ostravě, Bratislavě, Praze, Olomouci, Českých Budějovicích a v Brně.

Viděl jsem na vlastní oči Hutku, Kryla, Havla a všechny ikony disentu. Dokonce i zpěváka Ivana Hoffmana, který dnes stejně jako já píše poznámky v Deníku. Do Krnova jsem přijel, když už skoro bylo po všem.