V roce 1927 podstoupil František Vaňák biřmování a po dokončení základního vzdělávání začal studovat na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Tam v roce 1936 odmaturoval a rozhodl se pro další studia na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci.

„Vše během studií a v semináři bral František velmi vážně, čímž si formoval vnitřní disciplínu, kázeň a sebeovládání. Tyto přímo vojenské ctnosti ho poté provázely celým životem,“ uvádí badatel Miroslav Hanuš, který se už několik let věnuje osobnosti a odkazu Františka Vaňáka.

V létě 1941 je v olomoucké katedrále sv. Václava vysvěcen na kněze. Ještě to léto nastupuje na šest let jako kooperátor na faru ve Frenštátu pod Radhoštěm. „V závěru roku 1947 dostává Pater Vaňák dekret s novým působištěm v Olomouci. Zvláště v posledních letech zdejšího působení intenzivně studuje a připravuje se na obhájení doktorátu bohovědy,“ vypráví příběh Františka Vaňáka dál Miroslav Hanuš.

V roce 1950 získal na olomoucké univerzitě doktorát z bohověd. Rok na to je mu však kvůli jeho odmítavému postoji ke spolupráci s KSČ pozdržen plat a komunistickým dekretem číslo 1266 ze dne 5. března 1951 je poslán, aby se ujal farnosti v Rýmařově.

DO RÝMAŘOVA ZA TREST …

Doktor Vaňák v Rýmařově strávil dlouhých 38 let a nesmazatelně se zapsal do životů obyvatel města i přes nepřející dobu totality. Přitom byl k nám do sudetského pohraničí poslán v podstatě za trest.

„Ono je už s podivem, že dokázal v roce 1950 vůbec obhájit doktorát z bohosloveckých věd. Režim podle mě počítal s tím, že ho nakonec zlomí a bude s nimi spolupracovat, což dokládají i dokumenty v archivech, ale doktor Vaňák tomu zlu odolal,“ řekl Miroslav Hanuš, který o Františku Vaňákovi píše svou disertační práci.

Nicméně právě kvůli tomu, že v Olomouci, kde František Vaňák do roku 1951 působil, nekolaboroval, přesunul ho tehdejší komunistický režim kvůli lepší kontrole do Rýmařova. Ani zde se však nechtěl vzdát svých ideálů a víry.

Jak uvádí Miroslav Hanuš v jedné ze svých prací, pan doktor, jak se Vaňákovi běžně říkalo, dával za komunistického režimu dětem rýmařovských učitelů soukromé hodiny náboženství, doučoval místní gymnazisty v dějepise, filozofii, latině nebo němčině.

„V době totalitní byl přísný zákaz zaopatřování nemocných a umírajících v nemocnicích, přesto doktor Vaňák tuto svátost tajně udílel,“ dodává Miroslav Hanuš.

František Vaňák působil na rýmařovské faře až do roku 1989. Během té doby na něj byli kvůli jeho činnostem nasazováni různí donašeči a udavači. „Režim ho po celou dobu v Rýmařově kontroloval. Existují seznamy udavačů a lidí, kteří na něj byli nasazeni.

Každý měsíc jej s ostatními kněžími zvali na stranické schůze a kdokoliv se nedostavil, musel se omlouvat, jako když dnes nepřijde žák do školy,“ líčil Miroslav Hanuš způsob, jakým chtěla strana Františka Vaňáka udržet pod kontrolou.

POCTY PŘIŠLY AŽ NA SKLONKU ŽIVOTA

Díky postupnému povolování šroubů na konci osmdesátých let bylo možné navrhnout Františka Vaňáka jako kandidáta na post olomouckého biskupa. Po několikaměsíčním jednání nakonec v srpnu 1989 režim povolil jmenování Vaňáka biskupem.

Post arcibiskupa ale zamítl. Tento post získal František Vaňák až po revoluci v prosinci 1989 z rukou papeže Jana Pavla II. Slavnostní intronizace proběhla 17. března 1990 v olomoucké katedrále Sv. Václava.

Během svého krátkého působení v čele olomouckého arcibiskupství stihl František Vaňák přivítat v Olomouci papeže Jana Pavla II. nebo Matku Terezu. Sužovalo jej ale vážné onemocnění. Spekulovalo se o rakovině jater nebo prostaty.

„Pokračující nemoc mu velmi ztěžovala biskupskou službu, ale on se obdivuhodně ovládal a nemoc či bolest nedal najevo. Ještě 5. července 1991 oslavil na Velehradě zlaté kněžské jubileum,“ pověděl o svém předchůdci současný arcibiskup olomoucké diecéze Jan Graubner.

František Vaňák nakonec zemřel kvůli nádoru na pravé ledvině v Městě Albrechticích 14. září 1991. „Jeho pohřeb byl mohutnou manifestací jak v olomoucké katedrále, která nestačila pojmout věřící, tak na Svatém Hostýně, kde byl dle svého přání pohřben.

Jeho služba v čele diecéze nebyla dlouhá, ale díky pohnutým okolnostem mimořádné doby velmi intenzivní,“ vzpomínal na Františka Vaňáka Jan Graubner.

Lukáš Nedomlel