František Nedomlel: Teď tu káru za otce táhnu já

Vzpomenete si, kdy jste poprvé něco vyřezal?

Na to si vzpomínám velice dobře. Když mi bylo pět let, otec dělal loutkové divadlo. Rodiče mi koupili barvy a štětec, přišel ale brzy vniveč, ťukal jsem tedy do barev prstem a dělal lístky na stromech. Neuměl jsem ještě vyřezat figuru, udělal jsem si ze dřeva takové elko na šňůrce a už jsem hrál divadlo.

Naučil vás tedy všechny základy váš otec?

Ano, byl kolář a karosář. V jedné z prací získal pilotní průkaz a za války chtěl odjet přes Polsko do Anglie, aby mohl létat na spitfirech. Snažil se utéct třikrát, potřetí se musel schovat před Němci, protože vypsali odměnu sto tisíc říšských marek pro toho, kdo jej prozradí.

A jak to dopadlo?

Neprozradil ho nikdo. Po válce jsme se přestěhovali do Starého Města u Bruntálu, kde otec vyrobil krásné loutkové divadlo, se kterým vyhrál soutěž až v Českých Budějovicích, kde v porotě zasedal Jiří Trnka. Potom v roce 1958 se soudruhům znelíbil, protože byl akční, dělal ochotnické divadlo, zařídil kino a navíc začal šlapat na paty vysoce postaveným lidem, kteří kradli.

Takže ho soudili. Nakonec mu dali na vybranou, že ho buď zavřou, nebo půjde dělat do JZD. Tak šel dělat do JZD. Uzavřel se do ulity a začal tady v Bruntále dělat betlém. Místního faráře pak přemístili do Mohelnice, tak tam vznikl ještě větší betlém, než je v Bruntále. A já teď tu káru táhnu za otce.

Věděl jste, co chcete dělat, už jako malý?

Vždycky jsem chtěl být umělcem. To se mi teda nepovedlo. Neříkám, že jsem umělec, jsem spíš dobrý řemeslník. Chtěl jsem na uměleckou průmyslovou školu, dělal jsem tam zkoušky čtyřikrát, ale protože se otec znelíbil režimu, nevzali mě. Vyučil jsem se lakýrníkem, malířem písma.

Věnoval jste se tomu?

Prošel jsem několika profesemi, dokonce jsem v lese těžil dřevo, a mimo to jsem soukromě studoval u sochařů, u Karla Len-harta v Olomouci a Ladislava Gajdy v Ostravě. Takže jsem se od nich leccos naučil. Mám taky výuční list stolař-zakázkář. Taky jsem navrhoval interiéry. 


A protože jsem měl jen dva výuční listy, musel jsem nějak dál. Udělal jsem si nástavbu, a že jsem jinou nemohl, tak stavební s maturitou. Až v jednašedesáti letech jsem vystudoval uměleckou školu řezbářství v Tovačově.

Ale to už jste ani nepotřeboval, ne?

Nepotřeboval, ale když jste někde v plenéru a je tam dvacet řezbářů a všichni mají nějakou školu, říkal jsem si, proč bych to neudělal, když už jednu maturitu mám. V 89. jsem začal soukromničit. Známí si ze mě dělali srandu: až budeš milionář, dej vědět.

Tak jsem bral různé zakázky, nejen řezbářské, ale cokoliv, třeba opravu židle. A později jsem se dostal do konkurzu krnovských varhan. Moje díla jsou například v Akademii múzických umění v Praze, Německu, Rakousku, Americe nebo v Jižní Koreji.

Jaké vlastnosti by měl mít správný řezbář?

Hlavně musí hodně chtít, musí umět kreslit a mít trojrozměrné myšlení. A pokoru. Znám tolik řezbářů, kteří pokoru nemají a myslí si, že jsou mistři světa. Pravda to není.

Co pro vás jako pro řezbáře byla největší výzva?

Myslím, že zajímavá byla spolupráce s varhanami, kdy byl konkurz na zhotovení varhan do Rakouska. Ale každou práci, kterou jsem dělal, jsem dělal s plným nasazením. Třeba křížová cesta, která je myslím známá nejen v České republice, ale i v Evropě. Cizinci ji tady hodně jezdí okukovat. Myslím si, že právě křížová cesta je poměrně zdařilá.

Mé přání je, až zemřu, aby můj popel rozsypali kolem ní.

Jakou měrou myslíte, že se na práci řezbáře podílí talent, a jakou píle?

Jak se říká, talentu má člověk dvě až pět procent a musí tvrdě pracovat. Když jsem se nedostal na školu, otec mi říkal, víš, když hodně moc chceš, dosáhneš toho. Tak jsem toho dosáhnul.

Co je na vaší práci nejtěžší?

Nejtěžší je to vymyslet technologicky postup, jak na to. Dobrá příprava, poloviční práce, říká se. Když už člověk ví, jak na to, je to brnkačka.

A co máte na své práci nejraději?

Nejraději mám, když něco vytvořím, je to na místě a lidem se to líbí. To oblaží. Horší by bylo, kdyby na to někdo plival.

Předal jste někomu své dovednosti?

Chtěl jsem. Po roce 1990 za mnou přišli jedni rodiče, abych vyučil jejich kluka. Souhlasil jsem, ale hned chtěli vědět, kolik mu budu platit. Představovali si tak dvacet tisíc, což byl tehdy ředitelský plat.

Vaše děti nešly ve vašich šlépějích?

Mám dceru a ta má vystudovanou aplikovanou matematiku. Teď jen můžu čekat, až se narodí vnučka. Třeba se jí do toho bude chtít.

Karolína Peřinová