„Vystavuji po celém světě od Tokia po New York, ale tady v Úvalně jsem opravdu šťastný. Jsem tu dvě hodiny, a mám pocit, jako bych se tu narodil. Všichni jsou na mě milí a smějí se,“ popsal Štreit své pocity z propojení vesnice a galerie. Průsečíky venkova a kultury v Úvalně vytvořily prostředí, které Štreit důvěrně zná ze svého domova na Sovinci. Do Úvalna stejně jako na Sovinec přijíždí na vernisáže milovníci umění z dalekého okolí.
RADOST PO SEDMDESÁTCE
Své příznivce fotograf zaskočil nejen tancem, ale také nezvykle barevným kostýmem. „Na veřejnosti 90 procent času trávím v černých kalhotách a černém tričku, ať už je to svatba, pohřeb, nebo státnice. Dnes jsem svou zásadu černé porušil, protože se tu budeme bavit o filozofii života. Oblékl jsem si veselou košili, protože život je krásný a veselý i ve svém závěru. Pokud jsme ho prožili naplno, je to důvod se radovat. Vždy jsem žil hekticky, ale to co žiju teď, je mé nejproduktivnější období,“ prozradil Štreit, proč se dokáže radovat ze života i po sedmdesátce.
Jindřich Štreit se aktuálně věnuje tíživým tématům. Fotí bezdomovce, umírající v domácích hospicech i kaplany ve věznicích. Na jeho fotografiích ale nic nevyznívá depresivně, spíš je to výzva přemýšlet. Výstava Brána naděje je specifická tím, že fotografie vznikly v mnoha cyklech, v mnoha zemích a v dlouhém časovém období. Výstava má přesný řád a je důležité ji projít od první do poslední fotografie.
OD PRVNÍ DO POSLEDNÍ FOTKY
„Návštěvník galerie většinou přebíhá z kouta do kouta a je mu jedno v jakém pořadí díla vidí. Tentokrát bych vás poprosil, kdybyste si výstavu prošli jako cestu životem. Od chvíle, kdy se narodí miminko a probíhá oslava příchodu na svět. Jde o cestu člověka obdařeného vírou a náboženstvím. Na začátku jsme pokřtěni a přes teenagerovský věk vstupujeme do dalšího životního úseku. Přijdou děti a další události, při kterých stárneme,“ představil Štreit svůj cyklus Brána naděje.
Na poslední fotografii kněz drží babičku kolem ramen. „Pomáhá jí překlenout nejtěžší období, když přichází závěr života. Ta paní po několika dnech, co jsem je fotografoval, navždy odchází. Dále jsou zde fotografe z Polska, když jsem šel dva týdny pěšky z Varšavy do Čenstochové, abych zachytil stav mladých lidí na náboženské pouti. Jsou tu fotografie z mnoha dalších zemí, které jsem sestavil jako cestu životem od narození až po jeho konec. Užijte si cestu, kterou všichni musíme projít, ať chceme nebo ne. Nevíme co se s námi stane. Všechno je v rukou božích. Nevíme dne ani hodiny,“ uzavřel Štreit.
