Dušičky: pieta, či povinnost?

Od té doby se ve středoevropských zemích slaví prvního listopadu svátek Všech svatých a den poté Dušiček. Hřbitovy se mění na poutní místo, národ vyráží pečovat o hroby svých blízkých.

„Známe lidi, kteří sem chodí zapalovat svíčky i během roku. Alespoň od vidění. Za den jich napočítáte maximálně desítky, v tomto období nejmíň stovky,“ hodnotí situaci ti, kteří na hřbitovech v různých profesích pracují. V tyto dny se i jindy smutné hroby, mezi jejichž náhrobky po většinu roku prorůstá tráva, mění v oltáře vyzdobené květinami.

Tisíce světýlek, obyčejné kytice smutku i okázalý pestrobarevný výkřik určený pro okolojdoucí: my jsme nezapomněli. Otázka je, nakolik se listopadový svátek změnil z piety na povinnost. „Od té doby, co se stal 28. říjen volným dnem, jej lidé většinou využívají právě k Dušičkám. A je zcela jedno, zda připadají v daném roce na víkend či pracovní den,“ potvrzují hřbitovní zaměstnanci.

Co k tomu národ vede, je otázka. Zda podléhá nátlaku prodejců květin a svíček, či chce mít rychle povinnost za sebou a neobírat se o víkend. Najít odpověď by asi bylo složitější, než to na první pohled vypadá. Lidé chodí čistit náhrobky, nosí kytice, zapalují svíčky. Hřbitov se stává místem, které k životu neodmyslitelně patří. A většina z nich to myslí jistě upřímně, jen v uspěchané době mají málo času.

Určitě však k listopadovým návštěvníkům místa posledního odpočinku patří i druhá kategorie. „To víte, když denně po hřbitově chodíte, lecčehos si všimnete,“ usmívá se hrobník. A pak vypráví, jak někteří pozůstalí přijdou s igelitovou taškou, vyjmou z ní loňský umělohmotný věnec, umyjí ho a položí na hrob. Po Dušičkách jej opět schovají, příští rok se bude hodit zas.

„Maňo, nemusíš sem chodit, zapálila jsem svíčku a dala tam kytku. Nic nenos, stejně to někdo ukradne,“ hovoří u jednoho hrobu žena do sluchátka mobilního telefonu.

Zloději a kolaps

Přeplněné hřbitovy, nedostatek parkovacích míst, kapsáři a zloději. I to jsou průvodní jevy listopadové masové piety. I pieta se dá zneužít k vlastnímu prospěchu. Ať už krádeží kabelky či alespoň peněženky nebo nějaké květinové výzdoby.

„S krádežemi nic nenaděláme. Je to v lidech. Samozřejmě si naši zaměstnanci všímají okolí a pokud by viděli něco podezřelého, okamžitě to oznámí. Ale myslím, že na malém městě to zase tak zlé není,“ potvrdila zástupkyně technických služeb, které krnovský hřbitov spravují. V dušičkovém období posílily služby města i běžnou údržbu, častěji se zametají cestičky, vysypávají odpadkové koše a uklízejí toalety.

Také provozní doba se prodloužila až do 20 hodin. Dalším problémem někdy bývá bezohlednost k cizím hrobům. Kolem svého si pozůstalí uklidí a vyzdobí jej, někdy však jsou líní odnést uschlé květiny a vypálené svíčky a odhodí je za cizí náhrobek.

„Požádali jsme jako každoročně o pomoc i strážníky. Když se po hřbitově procházejí v uniformách, mnohé zlodějíčky to odradí,“ zdůraznila zástupkyně správy hřbitova, že i proti zlodějům se snaží bojovat. Strážníci městské policie mají však při nájezdu na krnovský hřbitov více starostí s dopravou než se zloději.

Parkovacích míst v okolí hřbitova je, s ohledem na jeho velikost, málo a navíc okolo má trasu autobusová linka. Někdy musí řidič autobusu projíždět mezi auty skutečně s centimetrovou přesností. Řešení zatím není.

Některé hroby jsou beze jmen i bez květin

Pustých, osudu a přírodě ponechaných hřbitovů je na Krnovsku, podobně jako v celém pohraničí, mnoho. Náhrobky zarůstají travou a většina jmen je již nečitelných. Leží zde předci těch, kteří museli opustit své domovy. Květiny a svíčky tam už dávno nikdo nenosí. Vraclávek, Zátor, Krasov, Holčovice, to je jen pár obcí, kde se kromě současného pohřebiště nachází i hřbitov další. Nebo alespoň jeho pozůstatky.

Horské evangelické vesničky, které po celá staletí odolávaly vlnám rekatolizace, jsou dosud málo známým specifikem Krnovska. „Původní obyvatelé těchto oblastí vyznávali dvojí náboženství, katolické a evangelické. A každá církev měla svůj hřbitov,“ vysvětluje Pavel Kuča, který před pár lety společně s Horstem Kellerem, odsunutým sudetským Němcem, opuštěné hřbitovy nejen na Krnovsku, ale na celém Jesenicku, fotografovali.

„Zatímco katolické hřbitovy se v poválečném období staly oficiálním pohřebištěm, německé evangelické zůstaly opuštěné. Ti, jejichž předci tam leželi, byli odsunuti,“ pokračoval Kuča. A tak půdu na hřbitovech začala opět postupně zabírat příroda a někdy také zahrádkáři. Kde stával kostel se hřbitovem, tam je jen louka.

„Jména na zbylých náhrobcích jsou dnes nečitelná. Například v Holčovicích se zde po válce ještě určitě pohřbívalo. Našli jsme náhrobní kameny s nápisy v alfabetě,“ dokládal fotografiemi Kuča. Místo posledního odpočinku zde našli nejstarší řečtí exulanti. Nejzachovalejším svědkem minulých generací je hřbitov v České Vsi u Města Albrechtic. Leží zhruba sto metrů od hlavní cesty a dochoval se jako zázrakem.

Pavel Kuča a Horst Keller jej úplnou náhodou objevili zarostlý v křoví a dostali nápad ho zachránit. „Jména na náhrobcích ještě byla čitelná. Chtěli jsme, aby pro budoucnost zůstala zachována. Ti lidé zde žili, utvářeli krajinu, kterou mám moc rád,“ vysvětlil Pavel Kuča. A tak se už několik let vždy v srpnu sjíždí partička nadšenců semknutá kolem této idealistické dvojice, aby pokračovala v rekonstrukci hřbitova.

Už obnovili přístupové cesty, opravili hřbitovní zdi, náhrobky, zvonici i márnici. Dnes hřbitov patří Hnutí Duha Jeseníky, evangelická církev jí ho darovala, protože na opravy nemá dostatek fi nancí. Další osobitou skupinu opuštěných hrobů tvoří hřbitovy židovské.

Jiný kraj, jiný mrav

Pohraničí, místo dosídlené. Žijí zde ateisté i křesťané, ale také pravoslavní Řekové, Vietnamci, Romové. Každá komunita má jiné obyčeje. Pohřební agentury v našem regionu jsou na profesionální úrovni. Vzhledem k místu, kde svou profesi vykonávají, musí být připraveny na řešení i neobvyklých přání pozůstalých. Jejich pracovníci si samozřejmě konkurují, sledují se navzájem a s ohledem na citlivost povolání nechtějí mluvit o svých zážitcích adresně.

„Vypravovali jsme pohřeb různým národnostem,“ přiznává zástupce jedné z nich. „Vietnamci požadují vždy kremaci. Urna pak pravděpodobně putuje do domoviny. Do rakve chtěli vložit pomeranče a jiné ovoce, potrava na cestu. Řečeno zjednodušeně,“ vzpomínal.

Mrtvé tělo pravověrného žida zase nezahaluje běžný šat, ale jednoduchý bílý rubáš. A rakev musí být bez hřebíků. „Romové si přejí velkou a barevnou výzdobu, hodně pestrou. Pohřeb je okázalý, s tradiční hudbou,“ vysvětlil zástupce další agentury. Živá hudba a velký obřad doprovází i řecké pohřby. Mnoho zdejších Řeků se u nás již narodilo, přesto tradice svých předků stále ctí, i v pohřebních rituálech.

Loučení se zesnulým u nich není jen v intimním rodinném kruhu a jednou provždy. „Pravoslaví má jiná pravidla než křesťanská náboženství. První pohřební hostina je podobná, hned po uložení ostatků. Vždy do země, kremace nepřipadá v úvahu,“ vysvětlil předseda krnovské Řecké obce Georgios Bazakas.

Pak se přátelé a rodina sejdou znovu za týden, společně vzpomínat, pak zase za čtyřicet dní po smrti. „Další velké pietní setkání je po roce od smrti, a opakovaně po tři následující roky. Pak už rodina vzpomíná v úzkém kruhu,“ doplnil Bazakas. Přesto se Řekové přizpůsobili a na Dušičky květiny na hrob kladou. Dokonce i ti, kteří se vrátili domů a zanechali v Česku své blízké mrtvé, zajišťují na dálku, aby jejich hrob nezůstal nevyzdobený.

Podobný svátek samozřejmě mají i jiné než evropské národy. My Dušičky pietně uctíváme, Amerika je rozpustile slaví. Tam si lidé na tento den pečlivě připravují pestrobarevné kostýmy na slavnostní veselice, vydlabávají dýně, které mají strašit, strašící děti dostávají cukrátka. Halloween se v posledních letech, s importem dalších amerikanismů, začal drát i do Česka. Takže kdo ví, možná další generace už hroby ve velkém navštěvovat nebude.

Můj hrob, můj hrad

V regionu se nachází tři židovské hřbitovy. I ony dnes zůstaly opuštěné, avšak na rozdíl od německých evangelických jen zdánlivě. Na jejich zachování dohlíží Asociace židovských obcí ve spolupráci s místními. V posledních letech se asi nejvíce hovořilo o židovském hřbitově v Krnově. Občanské sdružení Krnovská synagoga se totiž snaží alespoň zajistit, aby do doby, než se začne opravovat, dále nechátral.

Přestože judaismus svátek všech mrtvých, obdobu našich Dušiček, nezná, i mrtví na těchto hřbitovech mají právo na důstojné místo posledního odpočinku. Ovšem někteří rádoby křesťané se chovají poněkud podivně. Pravděpodobně si za svůj vzor vybrali parafrázi rčení můj dům, můj hrad a stejně důsledně, jak se o hrob svých předků starají, hroby cizích hanobí.

„Oprava synagogy samozřejmě dostala přednost. Po jejím dokončení by měla začít rekonstrukce hřbitova. V plánu jsou další terénní úpravy, přístupové cesty, oprava studny a především vybudování dvou vstupních branek, aby bylo možné prostor uzavřít,“ řekl Jan Stejskal ze sdružení Krnovská synagoga. „Chceme tím zmírnit vandalismus a zabránit zahrádkářům, aby na plochu hřbitova nadále vyhazovali odpad,“ doplnil Stejskal.

Titíž, kteří na zahradách pěstují petúnie a chryzantémy na hrob svých blízkých, vyvážejí na židovské hroby odpadky, shnilá jablka a všechno ostatní, co by jim jejich upravené zahrádky mohlo hyzdit. Kdo ví, jak by se tvářili, kdyby se podobná nechtěná výzdoba objevila na hrobech, ke kterým mají osobní vazbu. Na rozdíl od křesťanských hřbitovů, jejichž rušení proběhne bez velkého zájmu veřejnosti, se při zmínce rušení židovského zvedne vlna nesouhlasu. Judaismus má totiž ke vzkříšení jiný postoj.

„Židovské náboženství říká, že mrtví čekají na příchod Mesiáše, pak z hrobů vstanou. A to včetně fyzické schránky, tedy těla. Nepřichází tedy v úvahu kremace a místo posledního spočinutí musí být zachováno. Hřbitovy tedy nelze rušit dokud Mesiáš nepřijde,“ vysvětluje judaista Pavel Kuča.

Také všeobecný svátek mrtvých judaismus nezná, na mrtvého vzpomínají jeho blízcí ve výročí smrti. Místo květin kladou na hrob kamínky. Ty nepodléhají zkáze a na hrobu zůstávají navždy. Koho měli blízcí rádi a často na něj myslí, má pak na hrobě mohylu.