Na přelomu ledna a února koleje nejsou prohrnuté, takže je pokryla zhruba půlmetrová vrstva sněhu.

Trať mezi Malou Morávkou a Bruntálem patří mezi desítku železnic, které brzy čeká privatizace nebo úplný zánik. Blíží se totiž historicky první prodeje kolejí v Česku. Jejich vlastník Správa železniční dopravní cesty už připravil metodiku, podle které chce prodělečné tratě zájemcům nabízet.

Objevují se ale varovné hlasy, že pokud vláda schválí pravidla prodeje železnic tak jak jsou navržena, nepodpoří ani tak dopravce, kteří chtějí ztrátové trati zachraňovat, ale spíše spekulanty s pozemky a obchodníky se starým železem.

Základní otázka celého sporu zní: má se stát zbavovat tratí za symbolickou cenu a podpořit zájemce, kteří chtějí na odepsané železnici obnovit provoz, nebo se má stát chovat tržně a jako řádný hospodář nabízet vyřazené tratě za plnou cenu?

„V žádném případě nebude docházet k prodejům nebo k takzvaným prodejům za symbolickou korunu. To zcela vylučujeme,“ tvrdí mluvčí Správy železniční dopravní cesty (SŽDC) Pavel Halla. SŽDC hodlá nejztrátovější tratě včetně té do Malé Morávky nabízet ve výběrových řízeních, ve kterých znalec dopředu stanoví jejich výchozí cenu.

Spory o první desítku tratí, určených ke zrušení nebo k prodeji se vedou už přes rok. Jejich zrušení se snaží zabránit především dotčené obce a likvidaci několika železnic také oddálil fakt, že se těsně před zrušením objevili zájemci o privatizaci kolejí. Na trati z Malé Morávky do Bruntálu funguje režim takzvaného nulového grafikonu, což znamená, že se trať udržuje v provozuschopném stavu, i když tudy žádné spoje nejezdí.

Výjimkou jsou nostalgické jízdy několikrát za rok jako atrakce pro turisty. „Pokud na takových tratích není udržována pravidelná doprava, tak peníze na jejich údržbu jsou penězi, které se nevyplatí investovat,“ konstatoval mluvčí ministerstva dopravy Martin Novák.

Pokud stát skutečně bude tyto trati privatizovat cestou dražby, nejvyšší nabídkovou cenu těžko nabídnou milovníci historických vlaků, ale spíš obchodníci se šrotem nebo investoři, pro které budou zajímavé drážní pozemky. Budou se o ně zajímat také firmy, které si zajistí dotace a výhodné podmínky na takzvanou rekultivaci, neboli například zavezení železničního zářezu stavební sutí.

Spory se vedou také o to, zda SŽDC správně interpretují údajnou vysokou ztrátovost regionálních tratí. Pokud trať udržuje SŽDC, musí zde například čtyřikrát do roka zajistit povinné prohlídky a jednou projet dráhu pojízdnou rozchodkou.

Soukromí organizátoři nostalgických jízd a turistických vlaků jsou přesvědčeni, že do vyúčtovaných nákladů na údržbu tratí si SŽDC promítá také své náklady na úřednický aparát, režii a administrativu, zatímco oni by dokázali stejnou práci na trati zajistit podstatně levněji.

Objektivní srovnání státních a soukromých nákladů ale není možné, protože v současnosti většina soukromých železničních spolků pouze provozuje výletnickou přepravu, zatímco celoroční údržba tratě je na bedrech SŽDC.

Karel Janeček, Fidel Kuba