Ve Flemmichově vile v únoru vystavil zvětšeniny starých pohlednic a dobových fotografií Jiří Křiva. Díky zvětšení bylo možné objevovat detaily, které na originálním pohlednicovém formátu nejsou patrné. Na snímku obloukového mostu v Branticích se až díky zvětšenině podařilo najít žebřiňák tažený psem.

Pro historika Alexandra Michl Bernarda to bylo velké překvapení, protože dosud netušil, že v našem regionu býval pes využíván jako tažné zvíře.

Deníku se podařilo získat svědectví Ludvíka Svobody z Petrovic, který měl tažného vlčáka v rodině. Dodnes opatruje jeho fotografie a postroje. „Když se Petrovice po válce dosídlovaly, táta tu zřídil první českou pekárnu. Jako tažné zvíře měl psa, kterého zapřahal v zimě do saní a v létě do vozíku, aby mohl po okolí rozvážet rohlíky a chleby. Ten náš pes se jmenoval Petr, a byl to nádherný vlčák,“ zavzpomínal na tažného psa Ludvík Svoboda, který se narodil jako první český obyvatel Petrovic.

Historik Rudolf Játi dokonce našel fotografii sestřičky z porodnice, která byla osobně u toho, když se Ludvík Svoboda narodil. „Moc si vážím, co pro nás Ruda dělá. Nebýt jeho, kdo by si za pár jet vzpomněl na nás, na naše pekařství a našeho psa, který v Petrovicích rozvážel rohlíky?,“ uvedl dojatě Svoboda.

Ludvík Svoboda má ještě na památku schovaný originální psí postroj, se kterým vlčák Petr po Petrovicích rozvážel pečivo. Rozhodl se, že kšíry věnuje do muzea v Janově.

SVĚŘIT TAŽNÉMU PSOVI MIMINO NA SÁŇKÁCH?

„Je to ten samý psí postroj, který je na fotkách, jak mě pes tahal jako mimino v kočárku i v sáňkách. Jednou mamka stála na kopečku na horní cestě, když ji zespoda uviděl táta. Napadlo ho, že za ní pustí psa zapřaženého do mých sáněk. Myslel, že když pes mamku vidí na dálku, tak se nic nemůže stát. Pes se mnou sice vyjel kopeček, ale nahoře uviděl kočku. Hop, a ve vteřině už se mnou skákal na plot. Vyvrátil mě ze sáněk do potoka, který byl naštěstí zamrzlý. V těch sáňkách jsem byl zabalený v takovém tom pytli, takže se mi nic nestalo. Vylekaný táta mi letěl na pomoc z jedné strany, mamka z druhé, já jsem se válel ve sněnu a sáňky visely na plotě. Rodiče na tu historku ještě dlouho vzpomínali, jak je tehdy náš Petr pořádně vylekal,“ vzpomněl si na rodinnou historku Ludvík Svoboda.

TÁHLI ČESKÝ VLČÁK I NĚMECKÝ BULDOK

Když se jeho rodiče do Petrovic nastěhovali, ještě tu nějakou dobu žili společně s Němci, kteří čekali na odsun. „Normálně se s nimi bavili, brali je jako sousedy. Naproti nám bydlel Němec, který měl buldoka a ten se skamarádil s naším Petrem. Dělali jsme si srandu, že se v Petrovicích kamarádí nejen Češi s Němci, ale dokonce i vlčák s buldokem. Když napadlo hodně sněhu, ten německý soused nám svého psa půjčoval, aby Petrovi pomáhal tahat sáňky s chlebem a rohlíky. Ani nevím, kde ten buldok skončil, když jeho pána potkal odsun,“ doplnil své vzpomínky Ludvík Svoboda.

PEKÁRNU NÁM SEBRALI KOMUNISTI

Ani jeho tatínkovi Ludvíku Svobodovi staršímu se v Petrovících moc dobře nevedlo. „Pekárnu tatínkovi sebrali komunisti v roce 1952 a museli jsme se odstěhovat. Tatínek už nesměl provozovat pekařskou živnost, tak chudák musel pracovat na šachtě. Do Petrovic znovu jezdíme od roku 1984. Tehdy už naše bývalá pekárna byla prodaná, tak jsme si tu postavili chatu a jezdíme na ni z Ostravy. Nechtěli jsme ztratit kontakt s Petrovicemi, které rodiče dosídlovali jako první Češi a tolik hezkého jsme tu společně prožili,“ uzavřel vyprávění Ludvík Svoboda.