Třicet metrů nad hlavou, další desítky metrů pod sebou. Neuvěřitelný chlad od ledové kružberské vody, která tryská z dvou kovových trubek. Lano se nebezpečně houpe ve volném prostoru a v hlavě se honí ty nejhorší myšlenky.

Přece jen v prekérní situaci svitla naděje na záchranu a pomoc je na cestě. Horolezec Jirka miluje výšky, tentokrát se mu však jeho vášeň stala osudnou. Nechal se zlákat vidinou velkého zážitku v podobě slanění kružberské hráze až na samé dno.

Zůstal viset v chladné propasti

Lano se však po třiceti metrech zaseklo a horolezec zůstal viset v chladné propasti. Hukot vody naštěstí přeruší hlomoz hasičských sirén přijíždějících záchranářů. Při pohledu vzhůru vidí pár osob ve žlutých helmách. Jedna z nich právě přelézá s plnou zbrojí zábradlí a pouští se dolů za horolezcem Jirkou. Ten vinou dlouhého visení na laně upadá do bezvědomí.

Nad jeho hlavou to mezitím pulzuje jako v mraveništi. Týmová práce bruntálských hasičů je natolik sehraná, že není třeba mnoho slov, aby pro Jirkovu záchranu vše fungovalo tak jak má.

Na celé situaci vše mění fakt, že se tentokrát jednalo pouze o cvičení. Horolezec Jirka je v tomto případě figurant, který uvíznutí na laně pouze simuluje. Ani přesto, že předem o záchraně věděl, nebylo pro něj visení na laně asi dvakrát příjemné. Zatímco figurant Jirka nehybně visí ve volném prostoru, jeden z lezecké skupiny je zhruba v polovině cesty za ním. Až záchrana dorazí k visícímu, ze všeho nejdříve bude muset zjistit stav uvízlého, uklidnit jej a hlavně jej vybavit evakuačním postrojem.

„Před tím, než se člověk vydá k uvízlé osobě, je důležité překontrolovat horolezecký postroj, smyčky, karabiny a další nezbytnosti. Těžko by se mi vracelo například pro evakuační postroj a ještě hůř by bylo, kdybych si třeba zapomněl „žimary“ (horolezecký materiál nezbytný pro výstup po laně vzhůru). V reálu vše musí navíc probíhat nejen bezchybně, ale i velice svižně, což k sobě až tak nejde,“ popsal situaci bruntálský hasič v roli zachránce, Štěpán Mikulka.

Trauma z visu

U osob dlouho visících v lanech hrozí takzvané „trauma z visu“. Po nesprávném obnovení krevního oběhu, který byl dlouhodobě přiškrcen lany či horolezeckým postrojem, by nahromaděná krev z dolních končetin a odpadní látky mohly být příčinou srdeční zástavy či selhání vnitřních orgánů, především ledvin. Proto je potřeba při podobných akcích postupovat velmi rychle, aby byla případná rizika omezena na minimum.

„Teprve, když jsem zastavil u uvízlého figuranta, uvědomil jsem si, jak bylo užitečné umístit mé lano ještě blíže k lanu zachraňovaného. Ve volném prostoru totiž není jak se přidržet a člověk se bez možnosti jakkoli svou polohu ovlivnit může točit jako korouhvička ve větru. Je to doslova beztížný stav. Díky blízkosti zachraňovaného, o kterého se mohu zlehka přidržet, se mi brzy daří Jirkovi nasadit evakuační postroj,“ vylíčil průběh záchranné akce Štěpán Mikulka.

Problém s komunikací

Další z problémů, který se v třicetimetrové hloubce vyskytl, byla tryskající voda z trubek, které odvádí přebytečnou vodu z přehrady. Ohlušující rachot zcela znemožnil komunikaci. Záchranná skupina se tedy musela dorozumět posunky. Nečekanou komplikaci ale všichni brzy pochopili a následoval rychlý transport vzhůru do bezpečí. Za běžné situace by si zachráněného Jirku převzala záchranná služba, takto se jen kolegové sešli v bezpečí na hrázi.