Jde o první takovou souhrnnou práci, která se podrobně zabývá literární historii okresu Bruntál. Na našich internetových stránkách publikujeme jen několik dílů, které v novinách otištěny nebyly. Autorem seriálu je doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., ze Slezské univerzity v Opavě, jenž se danému tématu věnuje již řadu let. Jeho záslužná práce o dějinách literatury v regionu by si sama zasloužila knižní vydání.

K pamětem rakouského revolucionáře, rodáka z Úvalna Hanse Kudlicha

Hans Kudlich (23. 10. 1823 Úvalno – 10. 11. 1917 Hoboken, USA) pocházel z rodiny sedláka. Ve Vídni studoval práva a tam se také v r. 1848 zúčastnil bojů na barikádách, při nichž byl raněn. Posléze byl zvolen poslancem do rakouského zemského parlamentu a na jeho návrh z 26. 8. 1848 Říšský sněm přijal zákon o zrušení roboty za výkup.

Ze zákona profitovaly všechny národnosti rakouského mocnářství, včetně Čechů. V době Bachova absolutismu byl Kudlich odsouzen k trestu smrti, utekl do Švýcarska, kde vystudoval medicínu. Pak se odstěhoval do USA a ve městě Hoboken si zřídil lékařskou praxi.

Na Kudlichovu počest mu vděční rodáci v r. 1913 postavili na vrchu Strážiště nad Úvalnem památník Hans Kudlich-Warte (zakázku provedla opavská firma Julia Lundwalla podle projektu bratrů Oskara a Eugen Felgelů), v němž bylo po jeho smrti vybudováno v r. 1917 v přízemní části Kudlichovo mauzoleum, kam byla umístěna i jeho urna s popelem, a přistavěno venkovní nástupní schodiště.

Literatura o Kudlichovi je rozsáhlá, vesměs od německých autorů, jeho činnost podrobněji popsal a zhodnotil Friedrich Prinz v knize Hans Kudlich (1823-1917), Versuch einer historisch-politischen Biographie (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, seš. 11. Munich, Collegium Carolinum, 1962).

Opavská historička Marie Gawrecká spatřuje rozdíly v kultu H. Kudlicha, jak byl v meziválečném období propagován mezi německými agrárníky na jedné straně a mezi německými nacionály a národními socialisty na straně druhé. (Hans Kudlich v revoluci 1848-1848. In: Kroměřížský sněm 1848-1849 a tradice parlamentarismu ve střední Evropě. Der Reichstag von Kremsier 1848-1849 und die Tradition des Parlamentarismus in Mitteleuropa, Kroměříž 1998, s. 167-178.)

Jasnou motivaci má zájem německé historiografie o H. Kudlicha po druhé světové válce zejména v prostředí Němců vysídlených z pohraničí českých zemí. Ve vztahu ke Kudlichovi se situace zlepšila i v české historiografii, když v r. 2012 vyšla téměř čtyřsetstránková monografie Pavla Kladiwy a Andrey Pokludové Hans Kudlich (1823 - 1917) Cesta života a mýtu, kterou vydala Ostravská fakulta.

Biografie „zasazuje Hanse Kudlicha do širokého kontextu politického vývoje Rakouska (posléze Rakousko-Uherska) a citlivě reflektuje nacionální, sociální i ekonomické konotace působení této bezesporu pozoruhodné osobnosti historie českých zemí" (Jan Hájek).

Kudlich psal své vzpomínky počátkem 70. let 19. stol., poprvé vyšly v r. 1873 pod názvem Rückblicke und Erinnerungen (Shrnutí a vzpomínky; vycházíme z edice knihy z r. 1923, která je dostupná v knihovně Slezského ústavu v Opavě.) Vzpomínky se opírají o dobovou korespondenci, novinové články i o autorovy nepublikované projevy, z nichž je citováno.

Využití vzpomínek v historiografii je vždy problematické, ale jejich cena spočívá nejen v možnosti lépe pochopit Kudlichovy postoje v r. 1848, ale také jsou zde charakterizovány poměry v předbřeznové době na lichtenštejnském panství nebo atmosféra v Opavě během Kudlichových gymnaziálních studií, které osobnost pozdějšího revolucionáře výrazně formovaly.

Můžeme k nim počítat např. jeho neskrývaný obdiv císaře Josefa II., představu o tzv. tisícileté slezské jednotě, o Němcích jako jediném kulturním národě ve střední Evropě coby nositeli pokroku a svobody, jemuž mají být Češi a další Slované vděčni.

K diskutabilním Kudlichovým názorům patří chápání německé kolonizace jako takové, jež měla v jeho vlasti přinést Slovanům německou svobodu a požehnání. Představa o úloze historických a nehistorických národů a jejich úloze v revoluci 1848 byla ovšem běžná i v kruzích vídeňské a francouzské levice.

Lokálního původu bylo Kudlichovo pozorování jazykových a etnických poměrů v obci Branice, která se nacházela nedaleko jeho rodného Úvalna (dnes je v Polsku). V době Hansova dětství byla tato vesnice slovanská, ale když ji Kudlich navštívil v r. 1872 po amnestii během své návštěvy domoviny z emigrace, pochvaloval si její pruský charakter a míru poněmčení vlivem školy a vojenské služby.

Kudlichovo pozorování bylo ovšem poněkud tendenčně laděno, neboť ještě dlouho poté se v Branicích běžně hovořilo ve slovanském nářečí. Germanizační snahy pruské vlády došly u Kudlicha ocenění již v r. 1848, kdy v dopise své příbuzné z 14. dubna vyslovil tuto myšlenku:

„Preuβen war klug und germanisierte seine eroberten Provinzen, es einigte, während Österreich separirte. Preuβen wird für seine Klugheit möglicherweise jetzt das primat in Deutschland davontragen!" (Prusové byli chytří a moudří, germanizovali své dobyté provincie, sjednocovali, zatímco Rakousko separovalo. Prusové díky své moudrosti mohou nyní být prvními v Německu!; H. Kudlich, Rückblicke und Erinnerungen, s. 182.)

Během svých univerzitních studií se Kudlich shodoval se svými kolegy v odsouzení nedemokratického režimu, a proto sympatizoval s uherskými a českými stavovskými požadavky především kvůli tomu, že byly namířeny proti metternichovskému režimu. Zajímavá je i jeho zmínka o tom, že v knihovně rodičů se nacházela také biografie Jana Žižky.

Osudy revoluce pak Kudlich téměř výhradně spojoval s Němci. Hnutí ostatních národů považoval za snahy, které revoluci spíše škodily. Za rodem rovné Němcům (ebenbürtig) považoval Italy a Francouze, nikoli Slovany nebo Rumuny.

Podle Kudlicha se měli zříct svých národně politických ambicí, což později dával do souvislosti i s poměry ve Spojených státech. Úsilí o národnostní rovnoprávnost na vídeňském a kroměřížském sněmu Kudlich odmítal a požadoval, aby byla v habsburské říši ústavně zakotvena německá nadvláda.

O národech obývajících východní a jižní část monarchie (Haličané, Rusíni nebo Chorvaté) se ve vzpomínkách dokonce vyjadřoval jako o asijských barbarech. Odmítal také myšlenku uskutečnění českého státoprávního programu, v memoárech často útočí na Františka Palackého a jeho plány.

Palackého výrok o nutnosti zachování Rakouska byl Kudlichem interpretován jako výzva ke slavizaci říše. S radostí vítal tehdejší projevy nesouhlasu nebo nezájmu o český státoprávní program na Moravě a ve Slezsku.

Kudlich ve svých vzpomínkách předpověděl možnost ztráty privilegovaného postavení Němců v českých zemích a s velkými sympatiemi komentoval aktivity německého spolku Verein der Deutschen aus Böhmen, Mähren und Schlesien zur Aufrechterhaltung ihrer nationalität (Svaz Němců z Čech, Moravy a Slezska pro zachování jejich státní příslušnosti).

Jako poslanec říšského sněmu publikoval 7. 8. 1848 pod pseudonymem Ein Abgeordneter aus Schlesien (Zástupce ze Slezska) článek v Österreichische Zeitung, v němž nabádal německé voliče, aby nezradili své bratry v národnostně smíšených územích a postavili se proti českému státoprávnímu programu.

Svými postoji se Kudlich řadil ke sněmovní levici, nezastával se republiky, chtěl konstitučního císaře a taktizoval i v otázkách odškodnění za poddanské povinnosti (požadavek radikální pozemkové reformy nebo jakéhosi komunistického rovnostářství mu byl pochopitelně velmi vzdálen).

Po potlačení revoluce ve Vídni nezůstal, byl poslán na venkov, aby přivedl do hlavního města mocnářství posily, ale to se mu nepovedlo. Přenesení sněmu do Kroměříže a svolání tamního jednání se neshodovalo s jeho demokratickým přesvědčením. Kroměříž na něj nezapůsobila příznivým dojmem a ani Hanáci ve městě a okolí nevzbudili jeho sympatie.

Příležitost k německo-českému sblížení během jednání v Kroměříži neignoruje, ale velmi ji zpochybňuje jako vynucenou okolnostmi. Kudlichův útěk po likvidaci sněmu byl poměrně dramatický, ale pohled na jeho působení ve sněmu to nijak nemění. Sám nazval jednu ze svých kapitol ve zmíněné knize, kterou věnoval tomuto období, Vae victis! (Běda poraženým!).

Během dalších let svého života se Kudlich k revoluci často vracel a nabádal, aby byla studována jednání vídeňského a kroměřížského sněmu v zájmu poznání demokratických principů. Názory na revoluci nezměnil ani za pobytu v USA, kde přednesl v New Yorku přednášku k 50. výročí revoluce na zasedání spolku Deutscher Gesellig-Wissenschaftlicher Verein (Německé společenské a vědecké sdružení).

Pro Kudlicha bylo důležité, aby Němci ve slezské domovině navazovali na to, co považoval za odkaz revoluce, ale v podstatě byl zklamán jak vývojem na venkově, tak ve vztazích mezi národy. V korespondenci doporučoval vytvoření německé jednoty proti slavizaci habsburské říše. Za první světové války se snažil na americké půdě propagovat zájmy centrálních mocností.

Kudlichova osobnost a její místo v dějinách, stejně jako posouzení dynamiky či rigidity jeho ideového vývoje v kontextu doby a postoje jednotlivých politických skupin uvnitř národních táborů k myšlenkám demokracie, si zasluhuje podrobného posouzení i v české historiografii, kde je průkopnicí poznání Kudlichova odkazu zejména M. Gawrecká a dvojice zmíněných ostravských historiků, pominout nelze ani jiné příspěvky českých historiků na dané téma (Otto Urban).

Na závěr konstatujeme, že Kudlichovi příbuzní a potomci se výrazně uplatnili ve společenském životě v západní části rakouského či československého Slezska a po r. 1945 v kulturním a vědeckém životě SRN. Významný představitel Sudetoněmeckého archivu v Mnichově Jörg Kudlich spočítal, že jeho předkovi Hansi bylo v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Dolním Rakousku věnováno celkem jednapadesát pomníků, rozhleden nebo pamětních desek.

Ovšem ani jedna z těchto připomínek Kudlicha nebyla instalována v etnicky české obci nebo nevznikla přičiněním nějaké české organizace.

Libor Martinek