Jde o první takovou souhrnnou práci, která se podrobně zabývá literární historii okresu Bruntál. Na našich internetových stránkách publikujeme jen několik dílů, které v novinách otištěny nebyly. Autorem seriálu je doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., ze Slezské univerzity v Opavě, jenž se danému tématu věnuje již řadu let. Jeho záslužná práce o dějinách literatury v regionu by si sama zasloužila knižní vydání.

K uměleckému obrazu rozvoje léčitelství a lázeňství Gräfenberku (Lázní Jeseník) v české a světové beletrii, I. část

Geografické vymezení tématu našeho příspěvku je v souladu se skutečností, že Jesenicko tvoří přirozený region, daný historicky, nikoliv administrativně územním plánováním. (Od sousedních oblastí je Jesenicko odděleno hranicí vysokých hor – Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor. Obě tato pásma vyplňují jižní a jihozápadní část kraje, zatímco severní pomezí je rovinaté.)

Po územní reorganizaci tvoří Jesenicko znovu obnovený okres Jeseník spolu se severní částí okresu Šumperk; východní část této oblasti patří k okresu Bruntál.

Máme-li tedy hledat odpověď na otázku, v čem literární tvorba vznikající na Jesenicku či vážící se prostorově a tematicky k Jesenicku, obohatila moderní českou literaturu, jejímž prostřednictvím pak daný region vstoupil do povědomí čtenářů, bude to zejména v těchto žánrech: v životopisných románech o významných rodácích regionu, v historických románech (zejména o dramatických inkvizičních procesech a poté o událostech 1938–1945 a jejich důsledcích), v reportážních, povídkových, novelistických a románových dílech zobrazujících poválečné osídlování regionu, ve svébytné sféře próz s přírodní tematikou a konečně v oblasti pověstí a pohádek z Jesenicka.

Poezie Dušana Cveka, Jiřího Daehna, Miroslava Kubíčka, Jitky Stehlíkové, Františka Antonína Šípka nepochybně napomohla přiblížit čtenářům mnohá půvabná místa jesenické krajiny. V písňových textech gothic-rockové hudební skupiny Priessnitz z Jeseníku vnímáme snahu o vytvoření novodobého mýtu této pozoruhodné oblasti v tvorbě mladší generace autorů. (Srov.: L. Martinek, Hudební „regionalismus" skupiny Priessnitz. (Studie o písňových textech jesenické rockové skupiny.) Hlava, 2001, č. 4, s. 15–17.)

Z těchto zmíněných žánrově-tematických okruhů se budeme věnovat pouze těm, které by mohly být zajímavé pro širokou kulturní veřejnost u nás i v zahraničí. Konkrétně uměleckému zobrazení rozvoje léčitelství a lázeňství na Jesenicku v české i světové beletrii. (Odborné publikace na dané téma nejsou předmětem tohoto článku.)

Jak již bylo naznačeno, Jesenicko mělo až do r. 1945 převážně německý etnický charakter. Česká a německá literatura v Jesenicku vznikala na periferii kulturního a uměleckého dění a po dlouhou dobu měla také omezený význam, nepočítáme-li německé spisovatele, kteří se koncem třicátých let vezli na vlně nacionalismu a jejichž díla s diskutabilní uměleckou hodnotou vydávaná lipským nakladatelstvím Staackmann byla široce distribuována v Sudetech i v Říši prostřednictvím dobře fungující sítě Německého školského spolku. (Z. Mareček, Německá literatura na Moravě a ve Slezsku po r. 1918 a její bojovně protičeské zaměření. Světová literatura, 1994, č. 2, s. 199–201.)

Český spisovatel sem zavítal zřídka, náhodou a nakrátko, a tak jen zcela výjimečně se zachovalo česky psané literární svědectví o jeho pobytu v kraji. Můžeme zmínit například stručné zmínky o světově proslulém vodoléčiteli Vincenci Priessnitzovi (1799–1851) a lázních Gräfenberk (nyní Lázně Jeseník) uchované v korespondenci Josefa Krasoslava Chmelenského Františku Ladislavu Čelakovskému z r. 1838.

Za zmínku stojí také známý fejeton Jana Nerudy Čechové v lázních a český pomník v Gräfenberku v Národních listech z 3. dubna 1874, napsaný ve prospěch sbírky k zhotovení pomníku na Priessnitzovu počest.

Svérázný literární projev představuje epigram vyrytý na kamenné desce osazené na zadní straně Českého pomníku (dílo J. V. Myslbeka), jehož slavnostní odhalení připadlo na 16. srpna 1874: „Nad vodou nic! / z vody znik, / z vody zrůst, / voda léčivo živné; / Priessnitz zdárně konal, / Thales moudře / co tušil."

O autorství epigramu se dodnes vedou spory. Přestože na desce je uveden moravský básník František Matouš Klácel (1808–1882), bývá jeho autorství zpochybňováno a přiznáváno spíš vyšehradskému kanovníkovi a básníkovi Václavu Štulcovi (1814–1887), který ve zdejších lázních pobýval již v r. 1849. (Srov.: D. Polách, Nejasnosti kolem realizace Českého pomníku na Gräfenberku. In: Jesenicko, 2001, č. 2, s. 39–41.)

Historik Jaroslav Vlček ovšem vytýkal Štulcově tvorbě ze 70. let 19. století nečeský, falešný přízvuk na předposlední slabice, v jambu spoustu trojslabičných slov na počátku verše. (J. Vlček, Z dějin české literatury. Praha: SNKLHU 1960, s. 49.)

Tyto prohřešky proti přízvučnému verši však v epigramu nepozorujeme. Bude nás proto zajímat, jak si se záhadou autorství epigramu poradí historikové po důkladnějším archivním průzkumu. V každém případě jde o epigram více než zdařilý, přijmeme-li jako kriterium hodnocení požadavek na jeho krátkou formu, aforističnost, sentenci v pojetí tématu, trefnost pointy a rétorický odstín výpovědi.

Rovněž na jiných monumentech, vybudovaných ve stejné době, tj. Maďarském (1839–1840) a tzv. Francouzském (1841), se nacházejí epigramy oslavující Priessnitze. Podobně zajímavý je epigram na Maďarském pomníku, jehož autorem byl na žádost mecenáše pomníku barona Miklóse Wesselényiho (1796–1850) jeden z největších maďarských básníků své doby, vůdčí osobnost maďarského romantismu Mihály Vörösmarty (1800–1855), pamětihodný také jako autor poemy Výzva (1836), pozdější tzv. druhé maďarské hymny.

Epigram ve volném překladu zní: „Člověk začal opovrhovat nápojem společným se zvířaty / V důsledku této pýchy se stal nemocným a starým / Priessnitz vrátil vodě její pradávnou sílu / A v této pradávné síle se obnoví i lidský rod." (Srov. László Kiss, Najslávnější uhorský pacient V. Priessnitza: barón Miklós Wesselényi /1796 – 1850/. In: Jesenicko, 2000, č. 1, s. 7–12.)

Jsou známy relace dalších významných cizinců o Gräfenberku, například v ruské korespondenci Nikolaje Vasiljeviče Gogola. V dopise svému příteli, básníku V. A. Žukovskému napsal: „Moje rada prostě je – musíš do Gräfenberku na vodoléčbu k Priessnitzovi, protože potřebuješ vlastně obnovit sílu života. Nebe požehnalo zjevením rozum tohoto člověka a já pořád vidím, jak málo znají ve srovnání s ním nejlepší z knižních lékařů.

Kromě toho, že u něho dělá voda divy a úspěšně léčí všechny choroby, kromě tuberkulosy, má Priessnitz tak pronikavý pohled, tak dobře zná lidskou povahu, že hned pozná neduh, a je tak vynalézavý v prostředcích, že – přiznám se – nikomu na světě bych se v případě těžké choroby nesvěřil, jen jemu jedinému beze strachu a bez jakýchkoliv pochybností.

Tento člověk vládne vodou, jako Napoleon vládl vojáky." (Srov.: Jesenicko. Z kraje pod Pradědem. Jeseník 1961, s. 203.)

Mezi významné návštěvníky Gräfenberku patřil Walther von Goethe (zemřel v r. 1885), nejstarší vnuk Johanna Wolfganga Goetha. W. von Goethe se zde opakovaně léčil v r. 1848 a v r. 1849. (R. J. Baerlocher, Opomenutá svědectví – Walther von Goethe o Priessnitzovi a Frývaldovu. In: Severní Morava, 1999, 77, s. 41–44.)

Ještě před tím, v r. 1837, navštívil Gräfenberk německý básník Melchior von Diepenbrock, pozdější vratislavský biskup, který se zde vyléčil z hypochondrie. (E. a T. Knoppovi, Oázy vody a vzduchu. Zlaté Hory: Rula, 2001, s. 52.) V ústavu pobýval i americký sochař Horatio Greenough, vídeňský akvarelista Jakob von Alt, vídeňský malíř Karel Göbel, německý sochař Ludvík Schwanthaler a dánský sochař Vilém Bissen. Nelze ani obejít bez povšimnutí, že Priessnitzovo sanatorium bylo v r. 1911 postaveno podle plánů významného vídeňského architekta, rodáka ze slezského Krnova, Leopolda Bauera.

Co se týče sféry česko-polských literárních vztahů, není bez zajímavosti, že spisovatel z Gołuszowic, jde o území dnešního Polska, Philo vom Walde (vl. jm. Jan Reinelt, 1858–1905) vydal životopis Vincence Priessnitze a jeho nástupce v lázních Josefa Schindlera. (V. Mazura, Philo vom Walde, Jesenický týdeník, 1994, č. 39, s. 10.) Z jiných velkých polských spisovatelů jmenujeme významného básníka Juliana Tuwima (1894–1953), autora Polských květů (1949), který pobýval v Gräfenberku v r. 1936.

Hostem zdejších lázní byl v r. 1937 i literární historik, politik, editor, publicista a profesor Jagellonské univerzity v Krakově Stanisław Kot (1885–1975). (P. Szymkowicz, Polská meziválečná emigrace na Gräfenberku. In: Jesenicko. 2001, č. 2, s. 13–14.) Údajně se zde léčil také klavírní virtuóz Fryderyk Chopin (1810–1849), ovšem písemné prameny tuto návštěvu nepotvrzují.

Odhalení českého pomníku v Gräfenberku podnítilo i polské hosty ke sbírce na pomník, který pak byl skutečně vystaven v r. 1899 (nikoliv již r. 1890, jak je omylem uvedeno na české tabulce na pomníku) a odhalen v r. 1901. Štíhlý polský pomník má tvar jehlanu. Na jeho vrcholu se připravuje k letu orlice s rozepjatými křídly.

Polský pomník nese nápis: „Bůh mu dal vnuknutí, aby nejlahodnějším a nejúčinnějším prostředkem, vodou, zachraňoval trpící. Čest jeho památce. Od Poláků."

Libor Martinek