Jde o první takovou souhrnnou práci, která se podrobně zabývá literární historii okresu Bruntál. Na našich internetových stránkách publikujeme jen několik dílů, které v novinách otištěny nebyly. Autorem seriálu je doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., ze Slezské univerzity v Opavě, jenž se danému tématu věnuje již řadu let. Jeho záslužná práce o dějinách literatury v regionu by si sama zasloužila knižní vydání.

Inzitní literatura Krnovska

Literární historik se při terénním výzkumu, podobně jako folklorista, muzikolog a historik výtvarného umění, musí vyrovnávat s často velmi rozlehlými a nesourodými sférami tvorby mezi uměním „vysokým" a „nízkým" v různých opozitních či komplementárních vztazích.

Rozpoznání charakteru těchto vztahů a vazeb by mělo být první podmínkou identifikace složitého fenoménu populární literatury. Zásadní opozice populární literatury vůči umělecké literatuře se realizuje na úrovni čtenářské recepce jako protiklad mezi tvorbou určenou masovému čtenáři a čtenáři kultivovanému, vzdělanému, a v jistém smyslu elitnímu.

Dosud byla populární literatura sledována většinou v opozici k literatuře „vysoké", v poslední době jsme však svědky akcentování „demokratizačního" významu sféry populární literatury (především v oblasti literatury populárně naučné).

Populární literatura se zde chápe jako prostředník mezi literaturou vysokou a různými subkulturami. Ačkoli tato její druhá role působí dojmem abstraktního konstruktu, jelikož jednotlivé sféry nelze dost precizně od sebe odlišit, umožňuje plastičtější charakteristiku vlastností populární literatury.

Ty jsou zásadně odlišné od kritérií, podle kterých tradičně posuzujeme literaturu a kulturu „vysokou" či elitní.

Jedním z objektů našeho výzkumu regionální literatury na Krnovsku je inzitní tvorba. Inzitní literatura se nachází v široké oblasti literárních projevů mezi literaturou „vysokou" a „folklorem" (viz níže návrh označení „pololiterární"). Bylo by, myslíme si, omylem ji přiřazovat k literatuře populární, kvůli konotacím „masovost", „široká dostupnost" atd., které se pojí s pojmem „populární".

Z hlediska poetiky se zde nabízí užít pro onu širokou sféru vhodnější a sémanticky méně zatížený termín literatura „třetí"; ten se však v praxi neujal. Inzitní literaturu proto raději vydělujeme ze společenského oběhu podle sociologických kritérií rozšíření a dosahu.

Užívá se pro ni rovněž označení „naivní", „laická", „primitivní" literatura. Jde v podstatě o jedno a totéž, termínů se však užívá promiskue. Za nejméně vhodný termín považujeme označení „primitivní", neboť v rámci typu inzitní tvorby se setkáváme i s mnoha projevy opaku „primitivnosti". (Přidržujeme se zde termínu „inzitní" literatura, z lat. insitus = vrozený.)

Naivisté mnohdy žijí v izolaci (není to však pravidlem) a jejich jednotlivá díla vznikají osamoceně. Často jde pouze o rukopisy bez velkého čtenářského dosahu. Tito autoři se nevyrovnávají kladně či záporně s předcházející normou, nenavazují na tradice. Neexistuje tu vlastně vývoj stylu, který je důležitým přechodem tvarové výstavby ve výslednou významovou strukturu díla.

Míra významu uměleckého díla přitom roste s mírou inovace, tedy „neuspořádanosti" znakové struktury. Na rozdíl od většiny produkce populární literatury může ovšem inzitní tvorba jisté inovace přinášet. Kritikové a spisovatelé ji oceňují zvláště pro její impresivnost, bezprostřednost, emocionálnost, jednoduchost výrazových prostředků. To je jeden z důvodů, proč má smysl se inzitem podrobněji zabývat i v regionálních literárních syntézách.

Patrně jediným naivním básníkem Krnovska, jenž svou tvorbu publikoval knižně a v zavedeném vydatelství, byl chovanec Ústavu sociální péče pro mentálně postiženou mládež v Městě Albrechticích Jaroslav Kovač (* 23. 3. 1964 v Krnově).

Jaroslav Kovač se narodil jako jedno z dvojčat. Také jeho bratra Zdeňka postihla mentální porucha, která sourozence předurčila k životu v ústavech sociální péče pro mentálně postižené, kde se ocitli již v batolecím věku. Jaroslav byl od útlého věku zdatný v ručních pracích, naučil se číst a psát, což s ohledem na jeho diagnózu nebylo zcela samozřejmé.

„Rytmické slovo, rýmování měl vždycky rád, uměl se spolehlivě naučit básničky a stejně spolehlivě je uměl reprodukovat posluchačům. Možná právě tato schopnost jej přivedla k prvním pokusům o vlastní tvorbu. To mu bylo sedmadvacet let." (…) „kromě toho, že jeden z nich má rád verše a druhý rád kreslí, patří k oblíbeným činnostem obou bratrů – dvojčat sport" (cit. podle životopisné poznámky od neznámého autora ve sbírce Hledání, s. 30–31).

Kovačovu sbírku Hledání vydalo nakladatelství Sfinga v Ostravě v roce 1995 s naivními ilustracemi básníkova bratra Zdeňka, chovance téhož ústavu, z iniciativy a s finanční podporou České nezávislé televizní společnosti TV Nova.

V ústavní kronice se rovněž dochovaly fotografie ze setkání obou bratrů s někdejším generálním ředitelem zmíněné TV společnosti Vladimírem Železným, které se objevily rovněž v místním tisku. Šlo jistě o lidské gesto jak ze strany personálu, který Kovačovy básnické pokusy sebral (a nevyhodil do koše), tak vedení TV Nova jako mecenáše nikoli populární, ale naivní literatury a umění.

Básnická tvorba Krnovska se tím kvalitativně jistě nijak neobohatila, neboť máme co do činění s periferním literárním jevem (jak je patrné z ukázek v poznámce), nicméně s pokusem o vydávání literární tvorby mentálně postižené mládeže se v regionu setkáváme vůbec poprvé.

Poznámka:
Liška Ryška / leží mezi mechem, / liška bystrá se chytla. / Ne, nechytla se, / odpočívá, tiše spí. / Jen ať odpočívá, tiše spí, / pěkně se jí snívá, / pěkně se jí spí. / Lidé zvířátka rádi mají, / pěkně o ně i o přírodu se starají. / A za to jim dík (Zvířátka, in: Hledání, s. 7); Myslel jsem, že je to moje / poslední hodina, že se utopím, / ale ty jsi do bazénu přišla, / tak jsem si řekl, že ty musíš být moje. / Na houpačce jsi mi řekla své jméno. / Hedviko, Hedvičko, moje holčičko, / dej mi svoji hlavičku do mého srdíčka. / Srdíčka obě ťukat budou stejně. / Tvoje očka zelená budou se na svět / koukat směle. // Ta a já budou mít právo na svět stejné (Hledání lásky, in: Hledání, s. 11).

Libor Martinek