Jde o první takovou souhrnnou práci, která se podrobně zabývá literární historii okresu Bruntál. Na našich internetových stránkách publikujeme jen několik dílů, které v novinách otištěny nebyly. Autorem seriálu je doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., ze Slezské univerzity v Opavě, jenž se danému tématu věnuje již řadu let. Jeho záslužná práce o dějinách literatury v regionu by si sama zasloužila knižní vydání.

Básník a lékař Dušan Cvek

Narodil se 8. 6. 1926 v Brně – Žabovřeskách. Rodina se často stěhovala, obecnou školu Dušan Cvek dokončil v Holešově, kde také v r. 1945 absolvoval gymnázium a na podzim téhož roku začal studovat v Brně medicínu.

Studium však musel v září 1946 přerušit pro onemocnění plicní tuberkulózou, studium dokončil v r. 1951 a hned poté nastoupil do léčebny TBC v Novém Smokovci jako sekundární lékař. Pracoval zde do r. 1959 a za jeho působení na Slovensku vychází první časopisecky otištěná báseň Mé jste, Tatry bílé (1. 3. 1955) v týdeníku Tatranské noviny.

Od února 1959 pracuje jako zástupce ředitele léčebny TBC ve Valašském Meziříčí a jako krajský lékař-statistik a broncholog pro tehdejší Gottwaldovský kraj. Od 1. 4. 1960 nastupuje do funkce vedoucího lékaře plicního střediska v Krnově, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2007.

Žil dlouhodobě v Krnově ve čtvrti Ježník. Zemřel 26. 5. 2013 v Krnově.

Dušan Cvek debutoval na stránkách českého tisku v r. 1959 v časopise Kultura. Poezii, fejetony a glosy otiskoval v severomoravských i celostátních periodikách. Svou tvorbou je zastoupen v řadě almanachů a sborníků.

Jeho první sbírka básní Zrána vychází v roce 1963, autor do ní zařadil 28 básní, z toho několik sonetů. Sonet se stal pro Cveka charakteristickou básnickou formou, procházející s větší či menší pravidelností většinou jeho sbírek.

Tato forma mu nejvíc připomínala svými formálními možnostmi jeho oblíbenou hru, které se věnoval po celý svůj život – šachy.

O Cvekovi začala literární kritika psát jako o básníkovi senzitivním, v jehož poetice reálně vystupují krajina a příroda. Jedním z jeho charakteristických poetologických prostředků byl u něj paradox („lopatou hladím jeho krásu") nebo kontrast („chladný jak mrtvola, vznětlivý jak líh").

Této metodě kladení jevů do opozic zůstal věrný až do své poslední sbírky Krajina v přízemí (1995); ta vyšla zásluhou krnovského výtvarníka a Cvekova přítele Vladivoje Jindřicha a píšícího tyto řádky jako redaktora a editora svazku.

Kromě zmíněných sbírek vydal Dušan Cvek knihy veršů Tekutý vzduch (1963), Pravděpodobnosti (1964), Jediné místo (1976), Cestou stromů (1980), Milosrdná zem (1987) a také výbor z poezie Všechno je blízko (1984).

Kromě Vladivoje Jindřicha se na výtvarné podobě Cvekových sbírek podílel také další krnovský malíř a grafik – Svatoslav Böhm.

Na tematické souvislosti Cvekovy tvorby s poetikou vědeckého pracovníka v oboru biologie, básníka a fejetonisty Miroslava Holuba již upozornil ostravský literární vědec Jiří Svoboda (Nad poezií Dušana Cveka, in Literárněvědný sborník Památníku Petra Bezruče v Opavě, č. 1, 1966, s. 163–168).

Z básníků kolem redakce časopisu Květen by mohl mít Cvek svou poetikou blízko i k poezii Jiřího Šotoly, a to k těm typům básní, kde se Šotola opírá o zkušenost „prostého, skutečného, denního života" a kde rovněž navazuje na Nezvalův i Prévertův verš.

Zřetelnější vliv bychom mohli spatřovat v několika Cvekových básních s rétoricky formulovanými tituly (Jak na psa, Jak se věší obrazy, Jak se sype ptačí zob, Jak se hraje na housle, Jak se dělá oheň) zastoupených i v tvorbě Šotolově (Jak se hraje Hamlet atd.), v básních s příměsí ironie, sarkasmu, mnohdy vyznívajících absurdně.

Z hlediska širšího celonárodního kontextu byl Dušan Cvek svým dílem a kritickým ohlasem na ně nejvýznamnějším z autorů žijících v Krnově po roce 1945, a také proto nejvíce překračujícím regionální rámec tvorby z hlediska literárního vývoje české poválečné poezie (píšeme o tom podrobněji v druhém dílu naší monografie Hledání kořenů, Literatura Krnovska a její představitelé, 2010).

Originality své tvorby Dušan Cvek nedosáhl ve sféře tvárných pokusů (pracoval s volným veršem stroficky pravidelně nebo nepravidelně členěným, oblíbeným je u něj sonet mající pevnou formu), ani např. v oblasti morfologie jazyka (práce s básnickými tropy), nýbrž důsledným budováním autostylizačního rámce, svým „trpělivým chodcem po zemi".

Generačně i poeticky jej řadíme ke generaci Května (prosadila se v letech 1956 – 1959) a k programu tzv. „všedního dne".

Libor Martinek