Jde o první takovou souhrnnou práci, která se podrobně zabývá literární historii okresu Bruntál. Na našich internetových stránkách publikujeme jen několik dílů, které v novinách otištěny nebyly. Autorem seriálu je doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., ze Slezské univerzity v Opavě, jenž se danému tématu věnuje již řadu let. Jeho záslužná práce o dějinách literatury v regionu by si sama zasloužila knižní vydání.

Drsný jižanský rocker ale i lyrický básník Josef B. Odstrčil

Propagátor jižanského rocku a zakladatel krnovského Southern Music Centra Josef „Buxom" Odstrčil (*17. 7. 1954 v Krnově), od poloviny 90. let působící v Novém Jičíně, překvapil před časem aktivitou z jiné kulturní sféry, než na jakou byli jeho krnovští spoluobčané připraveni: sbírkou veršů Zrcadlo života (1995).

Knížka byla výborně výtvarně provedena, půvabné ilustrace pocházejí z dílny Beatric Trojanové. Sbírka má nepřehlédnutelný obal, řešený jako výřez z horní části riflí, podél hrany jsou stránky dokonce sepnuty pravými knoflíky.

Tento nápad byl snad inspirován obdobně pojatým obalem alba Rolling Stones Sticky Fingers (bibliofilská verze sbírky je navíc analogicky vybavena zipem). J. B. Odstrčil, jenž po dlouhou dobu významně ovlivňoval kulturní dění ve městě a jeho okolí, si zaslouží mimořádnou pozornost i jako básník.

Z hlediska básnických forem se v Zrcadle života střídají básně více či méně pravidelně stroficky členěné s básněmi stroficky nečleněnými a najdeme tu rovněž sérii „mouder" (tak autor nazývá své několikařádkové glosy). Svými verši autor nenaplňuje nějakou předem danou strukturu (např. sonet), ale formu podřizuje zcela obsahu patrně intuitivně podle určitých větných celků a bez zřetelů k interpunkci, výjimečně je užita metoda básnického dialogu.

Volné verše buď postrádají rým, nebo se náhodně setkáváme se sdruženými či střídavými koncovými rýmy, podle dokonalosti souzvuku většinou chudými, eventuálně se spolu rýmují závěrečné verše jednotlivých slok. To vcelku přesvědčivě ukazuje na prvoplánovou asociační metodu psaní poezie, což samo o sobě ještě není na škodu. Vcelku se autorovi daří podržet si rovinu originálního básnického sdělení.

Na sbírce Zrcadlo života především zaujme síla autorovy výpovědi, původnost myšlení, uměleckého tvaru. Verše J. B. Odstrčila vyvěrají z přetlaku, jen zřídka mají kontemplativní ráz (v této souvislosti se jako typický jeví název série krátkých trojverší až čtyřverší nazývaných „Depky", tj. jakési kondenzované vyjádření pro autorovy deprese: „Herna v tobě napořád / pod pokrývkou sklízíš jarní bouři". „Roztrhl se řetěz / s poslední břečkou hnusu / ukotvený na molu / v pohyblivých píscích").

Básně jsou především pokusem o vypsání osobních krizí, emočních stavů, zápasem o potvrzení vlastní identity a pozice individua v postmoderní společnosti. Toto úsilí však ještě nevypovídá nic o kvalitě samého díla, pouze o situaci, v níž se autor ocitl. Co nelze Odstrčilově poezii upřít, je upřímnost básnické výpovědi, ovšem už meziválečná literární kritika si uvědomovala, že upřímnost sama o sobě ještě není hodnotou.

Avšak ne všechny Odstrčilovy verše přesahují jemnou hranici mezi originálním obrazem a literárním kýčem. Většina z nich se drží v tomto dvojpólovém vymezení. Čtenář se tu musí vyrovnávat s nahuštěním výjimečných i zcela banálních výpovědí vedle sebe:

„Jsem však vtažen do výřezu noci / nechávám se unášet drtivou emocí" (Večerní emoce), kde po zajímavém výtvarně laděném „výřezu noci" následuje omšelé spojení „drtivá emoce".

Nadbytečné jsou knižní výrazy, neshodné přívlastky a další ozvláštňující prostředky tam, kde to není motivováno rytmem a rýmem a kde by byl působivější civilní výraz. Místy je tu natolik přepoetizováno, že se například nemotivovaný inverzní pořádek slov zvrhává v manýru: „Sám se svým břichem / Pohozeným na včelí louku / Pohlcen květy v modravém nektaru" (Nejraději jsem sám).

Na druhou stranu k pozitivům Odstrčilovy poetiky počítáme nápaditou práci s básnickým kontrastem, někdy až dekadentním („Rozložíme stan dotyků a úst / v urnovém háji na černém kameni / kde pomník přátel žehu bude svědkem jediným / vložení mých citů / a všeho hezkého početí do Tebe"; Dík všem těm v popelu), s anaforou („Bláznivá, Šílená, Svobodná / Bláznivá pro druhé / Viktorka od splavu"; Jaká je) a se slovní elipsou („Probudím Šípkovou v nedohlednu / a představy mé / Neztratí se ke dnu"; Představy utopené ve fotografii; samozřejmě jde o Šípkovou Růženku; [pozn. L. M.]).

S pohádkovou či mytickou polohou se zde setkáme vícekrát, např. v básni Žalm, jejíž název odkazuje navíc ke Starému Zákonu: „Čekám, že se obnoví tkáně odumření / že pláštěm přikryjí nepodstatné / že se u mých dveří zastaví Maruška / s jahodami."

Aluzí na Bibli není v této poezii málo a svědčí o autorově konverzi, k níž došlo zjevně až po roce 1990 a vlivem změny kulturně-politické situace. Báseň Nejen o slovech je volnou parafrází na Píseň písní, vztah k Bohu J. B. Odstrčil vyslovuje nejlépe v erbovní básni Zrcadlo života:

„V tichu a s biblí nejlíp slyším kroky odcházet / Ke kříži co pro mě dekorací jen byl / prosebně nyní s nadějí vzhlížím." Když ale lyrický subjekt v závěru básně Na pradědské stráni v dojemném rozpoložení dokonce požehná, budí to pochyby o schopnosti literární tematizace Odstrčilovy křesťanské víry: „Poklonil jsem se / umírajícímu dnu / ve stínu omamujících krás / Žehnám Vám". Spíše zde jde o proces posvěcování, tzv. sanctificatio.

Autor Zrcadla života rozhodně není básníkem, v jehož tvorbě by převažoval regionální princip nad pouze regionálním aspektem, ale i v jeho tvorbě nacházíme motivy rodného města a kraje: „Destrukční kladivo pocitů / bortí Švédskou zeď" (Večerní emoce), nebo: „Zvony sv. Martina / sklízejí čas z polí /…/ Chci pohladit leže / stříbrné vlnky / v notových linkách tekoucí Opavy" (Nad městem mým).

Nejvěrohodněji, protože evidentně nejprožitěji, působí Odstrčilovy básně tam, kde se dotýkají hudby, konkrétně blues, rock and rollu a jižanského rocku. Tady je básník nejvíce doma a některé básnické texty si doslova žádají o zhudebnění některou z českých „jižanských" kapel, bohužel tyto básně většinou postrádají písňovou formu. Báseň Adie blues (správně „adieu") nemá bluesovou formu (a to i přes Odstrčilovu hudební erudici; je zarážející, že se nepoučil z českých překladů poezie Langstona Hughese nebo z písňových textů Josefa Kainara, ať už jeho vlastních, nebo složených na bluesové evergreeny), ale jde o blues především náladou, přítomností splínu.

Dominující polohou je tu zobrazení depresivních nálad, neodbytná potřeba „vymetení prachu" z duše muže, jenž si je vědom přibývajících let. Skutečnost neodvratného uplývání času navíc umocněného láskou k výrazně mladšímu ženskému protějšku, v němž lze právem hledat příčinu akcentovaného milostného blíženectví ve významové struktuře básní, ale také touha začít život od bodu nula, přivádí poezii J. B. Odstrčila na pomyslnou cestu vedoucí k vrcholu sopky, z níž tryská žhavá láva emocí, ale přitom hrozí svými nekontrolovatelnými erupcemi vášní podřídit si zcela básníkovu obrazotvornost, takže autor v procesu tvorby není s to odlišit podstatné od nepodstatného.

Brzy po svém knižním debutu přichází J. B. Odstrčil se svou druhou sbírkou. Aniž bychom a priori chtěli bez potřebné analýzy provést její hodnocení, domníváme se, že zde nedochází k výraznému posunu ve vývoji autorské poetiky. Neobvyklý název Sado – krásno (1997), vztahující se k tematice Odstrčilovy poezie, je ovšem nutno brát cum grano salis.

Odstrčil zřejmě chápe „krásno" jako emblém té části své poezie, jež přináší radost, okouzlení, životní sílu, vitalitu, a objevuje pravdu oné „krásné" (nikoli „hezké") stránky své poezie, v níž je kladen důraz především na estetickou kvalitu básnického sdělení. Podle formulace připisované Platónovi Victorem Cousinem „krásno, to je nádhera pravdy".

Hledání pravdy je ovšem příznačné i pro druhou polohu Odstrčilovy tvorby: krutou (využívající satirického ostří a časté ironie), jinak řečeno „angažovanou" poezii – v onom původním a nezkaženém smyslu slova –, již básník označuje přívlastkem „sado". Jistě ne náhodou se do kompozice sbírky promítají protichůdné, avšak do velké míry se doplňující tendence autorovy poezie.

J. B. Odstrčil jistě není surrealistickým básníkem, přestože jeho básnická metoda je prvoplánově asociativní. Je spíše surrealistou a dekadentem v morálním smyslu jako člověk bořící a narušující zažité stereotypy poklidného života maloměšťáka či arogantního úředníčka ospalého slezského městečka. Není ani básníkem uzavírajícím se do věže ze slonoviny, je především a cele svůj.

Libor Martinek