Na první pohled vypadá spíš jako technické zařízení než umění. Autoři Jan Nálepa a Dávid Sivý totiž svůj morový sloup zapustili do betonu a ponechali ho bez obvyklých figurálních soch světců.
Morové sloupy jsou u nás velmi rozšířená monumentální sochařská díla, ale stavěly se tu naposledy koncem 18. století. Sloužily k venkovním modlitbám, když kostely za časů morové pandemie zůstaly zavřené. Tyto sloupy, které sloužily jako ochrana zbožných měšťanů před morem a někdy také označovaly masové hroby z minulé pandemie, vyšly z módy společně s barokem.
Umělci pozvaní na festival Landscape si nejspíš uvědomili, že naše globální koronavirová zkušenost si zaslouží soudobé pokračování téměř zapomenutých morových tradic.
„Dílo tematizuje vztah duchovna a materiálna, v kontrastu jemnosti a hrubosti a v otázce rozdílného společenského vnímání globálních hrozeb. Sloup se stává portálem mezi dobou minulou a dobou budoucí a jakousi konstantou na časové ose; navždy označí jeden konkrétní bod v čase. Inspirace morovými sloupy je viditelná v parafrázování těchto monumentálních sochařských děl a přebírání jejich základních znaků. Záměrná podobnost v siluetě obou sloupů spolu s nefigurativními detaily vytvářejí určité napětí. Socha je citací morového sloupu v kontextu dnešní doby,“ představuje skulpturu na krnovském náměstí Hrdinů průvodce instalacemi Landscape.
„Monumentální betonový sloup definuje nový prostor před Poliklinikou na náměstí Hrdinů. Stává se symbolem znovuzrození života po fiktivní apokalypse. To, co zbylo po člověku, se rozpadá. To, co zůstalo z přírody, roste,“ napovídají k interpretaci sloupu autoři.
Je paradoxem, že samotná poliklinika je parafrází původní renesanční krnovské radnice z roku 1582, která musela být zbořena, když koncem 19. století její kapacita už nestačila prudkému průmyslovému rozmachu města. Krnované polikliniku vylepšili replikou zbořené radniční věže, aby se jim po ní nestýskalo.