Vlákna jsou dopravní prostředek drobných pavoučků, většinou plachetnatek. Mají sice osm nožiček, ale jsou moc krátké, takže po svých moc daleko nedojdou. Proto jim evoluce poradila jak využít svou pavučinu k létání. Milimetrové plachetnatky pouhým okem téměř nevidíme, ale v období babího léta jejich vlákna natažená mezi křovinami a travinami nelze přehlédnout.

Všudypřítomná vlákna plachetnatek nám v těchto slunečných podzimních dnech připomínají, že jsme pavouky doslova obklopeni. Na jaře tento způsob letecké dopravy využívají také mláďata některých velkých druhů pavouků. To už je ideální spouštěč záchvatů arachnofobie.

Pavouci mají na zadečku snovací bradavky, ze kterých vytlačují lepivou bílkovinu v podobě tenkého vlákna. Pavučiny jsou pružné a v poměru k průřezu extrémně pevné. Když chce pavouk letět, vypouští vlákno na vyvýšeném místě po větru. Počká, až bude jeho vlákno dostatečně dlouhé, aby mohlo fungovat jako plachta.

Jakmile pocítí závan větru vhodným směrem, pustí se a odletí do neznáma objevovat nová teritoria. Za příznivého větru milimetroví pavoučci na vlákně doletí kilometry daleko od místa, kde se narodili.

Poměrně nedávno se podařilo laboratorně prokázat, že pavouci kromě proudění větru a stoupavých proudů teplého vzduchu dokážou k létání využít také elektrické pole Země, protože jejich vlákna nesou náboj. Jemné pavoučí chloupky trichobotrie jim umožňují vnímat nejen sebenepatrnější změny v proudění vzduchu, ale také reagovat na elektromagnetické pole země.