„To spíš ti dospělí by se měli bát čertů, protože často mluví sprostě,“ uklidňovali rodiče rozrušené děti, když se v dálce ozvalo troubení klaksonů a kravál kastrolů poskakujících po asfaltu. Mikuláš ze střechy rozpůleného auta mával dětem jen jednu rukou. Tou druhou se musel držet zábradlí, aby ze svého originálního papamobilu nespadl. Motorkáři ze starého auta rozbrušovačkou vyrobili přívěs, kterému zůstala jen zadní kola a zadní sedadla. Na nich si andělé mačkali křídla a mávali dětem se stejně uklidňujícím úsměvem jako Mikuláš ze střechy nad nimi.

Občas už se zdálo, že se jim čerti vymkli kontrole. Jejich blekotání bylo zpočátku spíš temně výhrůžné, než pohádkově roztomilé. „Vy jste určitě zlobili, já vás moc dobře znám!“ řval jeden z motorizovaných čertů do noci. Děti s vytřeštěnýma očima fascinovaně zíraly na plameny, které čtyřkolkám šlehaly z pochodní a z pekelných rohů.

Čerti naštěstí rychle zkrotli, sotva uslyšeli písničku nebo básničku. Pro tuto příležitost se ke zklidnění čertů hodí zejména song: „Čerti v pekle, ti se radujou, od rána si jenom tancujou. Když se vyspí do růžova, pod kotlem si zatopí, nemejou se, nečešou se, pořád se jen veselí.“

Mikuláš dětem pokládal obligátní otázku: „Posloucháte rodiče?“ Odpověď „Posloucháme“ ho ale neuspokojila. „To známe. Vy posloucháte rodiče leda tak za dveřmi, o čem se baví. Tak aspoň tu básničku,“ kýval Mikuláš vševědoucně svou bílou parukou.

„Hodné děti my nechceme. Dnes máte štěstí. Tak uvidíme, jestli budete stejně hodní také za rok. My se sem určitě vrátíme,“ vysvětloval jeden z pekelníků, proč tentokrát nikoho nestrčil do pytle. Čerti, Mikuláš, Andělé i motorkáři z Třeměšné sice mají trochu černý humor, ale je s nimi spousta legrace.