Krnovský technik Jaroslav Balcárek navštívil v 80. letech pracovně jako pracovník Strojosvitu některé země Jižní Ameriky a také Mexiko. Protože chtěl poznat místní kulturu, navštívil ve městě León, středisku koželužského průmyslu, býčí zápasy.

Ty se v Mexiku dodnes pořádají, na přelomu října a listopadu začíná hlavní sezona. Jiné země již tuto formu zápasu zakázaly (Uruguay, Ekvádor, Kostarika).

„Když se mě kolegové, s nimiž jsem v zahraničí spolupracoval, zeptali, co bych chtěl v jejich zemi vidět, využil jsem příležitosti a požádal o návštěvu koridy. Zajímalo mě to,“ vypráví Jaroslav Balcárek. Zápasy se konaly v neděli dopoledne a krnovskému technikovi přišlo zvláštní, že ho tam kolegové zavezli, ale dovnitř nikdo z nich nešel.

„Řekl jsem si, že asi mají jiný program, a byl zvědavý, co bude,“ pokračuje.

Naskytla se mu podívaná, která byla zprvu rozhodně velkolepá. „Korida je kruhová aréna s pískem, okolo je hlediště, kde sedí diváci. Nejdříve vyšla kavalkáda, složená ze všech účastníků zápasu. Jsou to banderilleros, picadores a matadores.

Banderilleros jsou muži, kteří drží v rukou ověnčené tyčky, picadores jsou oštěpaři na koních. mají dlouhé tyče, na jejichž konci je hrot ve tvaru dýky se zarážkou. Jako vrchol podívané jsou vnímáni matadores. Všichni kráčí krásně oblečení v oděvu s našitými lesklými kovovými chrániči, které fungují jako brnění.

Mají kord a muletu – velkou červenou látku,“ vzpomíná Jaroslav Balcárek. Postavy z býčích zápasů mu i po letech ožívají před očima.

V tu chvíli ještě stále cítil zvědavost a vlastně nevěděl, co přesně se bude dít. „Kavalkáda obešla arénu, pak vypustili z ohrady býka. Býk, to bylo vidět, byl plný síly, hlavu držel nahoře. Ano, věděl jsem, že zemře, a zajímalo mě, jak ho budou zabíjet. To, co jsem viděl, jsem ale nečekal,“ pokračuje.

Býkovi nejprve banderilleros zabodávají do hřbetu tyčky s háčkem. „Pohybují se baletním způsobem, předvádí, jak jsou odvážní, tyčky se třepou a na býka přiběhnou z boku a zarazí tyčku. Takže býk je nakonec ověnčen tyčkami s fáborky. Pak přijedou picadores na velkých silných koních, koně i jezdci mají chrániče a v rukou drží píky.

Dva picadores pomocí koňů zatlačí býka na hrazení, vezmou píku a za krkem udělají býkovi otvor, je vidět, že řežou, zvíře má dvě rány, z ran se řinou potoky krve, takže býk je za chvíli celý zakrvácený,“ vypráví.

Z jeho řeči je patrné, jak se ho tato scéna dotkla. Na podívané najednou není nic velkolepého. „S býkem se stane dramatická změna. Přetnou mu svaly, takže není schopen zvednout hlavu, nevidí, jen malý kousek před sebe. To umožňuje matadorovi ho zabít.

Muži si s ním hrají, dráždí ho, ale z býka se valí krev a za 10 minut sotva chodí. Absolutně se mi to nelíbilo. Některé zvíře si nakonec klekne na přední kolena. Když už je úplně grogy, matadoři ho za krkem, kde už jsou díry, bodnou, hluboko, až do srdce a on umře. Nechutné,“ uzavírá Krnovan. Zápas skončí, přijde obsluha s voly a býka odtáhnou.

„Místním se to líbilo, já bych nikdy víckrát nešel a hned jsem pochopil, proč nešli kolegové. Už to viděli. Já jsem si totiž původně myslel, že býk je rovnocenný bojovník. Ale není. Býci jsou předem odsouzeni a nemají žádnou šanci,“ dodává Jaroslav Balcárek.