Na své poslední zvonění se těší každý student od toho okamžiku, kdy se poprvé stane obětí této tradice. Pátek před „svatým týdnem" jako by symbolizoval poslední maturantovu šanci se odvázat. Jelikož pak už na něj čeká jen učení, strach a hrůza, ještě na poslední chvíli pouští hrůzu on sám.

Způsobů je mnoho, strašidelné masky, ocet, mouka, rtěnky, fixy, vodní pistole nebo třeba odporně páchnoucí levné voňavky.

Jsou všude

Odění do kostýmů, uniforem, hábitů, plášťů či dalších prapodivných obleků vyčkávají maturanti v Bruntále na příjezd školních autobusů především na zastávkách Dukelská či Seliko.

Jen co se otevřou dveře autobusů, nic netušící žáci mladších ročníků se proplétají mezi bouří fixů, stříkajícího octa a parfémů, rtěnek či mouky. Ten z chumlu divných postav vyleze se srdíčkem na obličeji, ten zase s iniciálami maturující třídy, a taky bez drobných mincí.

Maturanti během posledního zvonění obcházejí i náměstí i různé budovy a vybírají peníze, drobný příspěvek je poslední šance, jak se vykoupit a z hloučku různých příšer vylézt bez následků. „Vybíráme na maturitní večírek pro nás a naše učitele. Zbytek peněz pak chceme použít na nějaký společný výlet, taková poslední rozlučka se třídou," prozradili studenti třídy 4.A ze Všeobecného a sportovního gymnázia Bruntál.

Kamarádi mají smůlu

Kdo poslední zvonění zažil, moc dobře ví, že tuto událost nejvíce odnášejí mladší sourozenci maturantů či mladší kamarádi, kteří byli někomu z končící třídy nakloněni. Jejich podobu se celý poslední ročník předem naučí nazpaměť a v pátek si na ně počíhají.

„Být kamarádem maturanta není během tohoto dne vůbec žádná výhoda, vylili na nás snad všechno, co měli," smějí se Pepa a Matouš, dvě oběti řádění bruntálských gymnazistů. Maturanti si na nich smlsli, oba mají na sobě tolik mouky, octa a vody, že kdyby někde sehnali ještě trochu kvásku a soli, mají po setření hmoty z obličeje a vlasů základ na chléb.

Nový život

Starý život na střední škole pomalu končí a maturanti moc dobře vědí, proč se s ním loučí ve velkém.

Tak jako nelze opustit dobrého přítele bez řádného rozloučení, nemohou se studenti jen tak vytratit ze školy, na které někteří strávili i osm let. Po maturitě je totiž čeká nový život na nové škole, v práci, nebo třeba i někde v zahraničí.

Mezi studenty při otázce, kam se chystají, padlo mnoho škol. „Lesnická fakulta v Brně! Ne, práva v Brně. Práva, no… kam mě vezmou. Lékařská fakulta. Veterina. Chemie! Filologie…" překřikovali se maturanti ve svých plánech.

Našli se i ti, kteří měli o svém životě a práci již rozhodnuto. „Poslední zvonění je super. Po maturitě jdu na profesionálního hasiče. Mnoho let jsem dobrovolným hasičem ve Vrbně pod Pradědem, nyní se chystám na profesionální dráhu," oznámil s úsměvem maturant Miroslav Zlatník, oblečený… jak jinak než v hasičské uniformě.

Jak vzniklo poslední zvonění

Vznik posledního zvonění halí tajemství. Tradice však pravděpodobně vznikla až po druhé světové válce, protože jak rakouské, tak posléze československé školní řády zakazovaly studentům 
v podstatě jakékoli takovéto akce, zvláště pokud by byly spojeny s vybíráním peněz.

Dokazují to i vzpomínky studentů, kteří vždy hovoří o abiturientském večírku (tedy oslavě po složené maturitní zkoušce). Jedinou zatím nalezenou výjimkou je událost, která se odehrála na gymnáziu v Jaroměři, kde za druhé světové války byly dva maturitní ročníky sloučeny v jeden a polovina studentů byla totálně nasazena.

Právě tito studenti měli chodit s hudebními nástroji po budově školy a loučit se. Tato událost byla literárně zpracována Jaroslavem Žákem, který právě na jaroměřském gymnázium učil v letech 1936 až 1945, v knize Konec starých časů.

Je pravděpodobné, že zvyk vznikl v šedesátých letech 20. století v souvislosti s uvolňováním politické situace. V 70. a 80. letech pak velmi záleželo na momentální situaci i konkrétním místě, někde bylo poslední zvonění povoleno, někde zakázáno.

Velké obliby pak dosáhlo až po roce 1989. I zde se formy této tradice liší. V některých případech se loučení odbývá výhradně ve školních budovách, někdy studenti obchází po obcích a městech, ve kterých škola stojí.

Miriam Opletalová