Němečtí rodáci, kteří se vrací do Krnova na tradiční Česko – německý týden, usilují o usmíření, dialog a také o sblížení rozdílných pohledů na historii. Sporným bodem, který by podle nich čeští a němečtí historikové měli přezkoumat a dojít k objektivnímu závěru, je obrana Krnova 6. května 1945.
Podle německých pamětníků v květnu už nemělo smysl klást odpor, takže armáda město vyklidila a odtáhla bez boje krátce před příchodem Sovětů. Podle některých českých historiků ale Rudá armáda musela v Krnově zlomit aktivní odpor německých vojsk.
Arbitrem mohl být deník sovětského generála Vinogradova, který zavelel k obsazení Krnova. Jeho zápisy jsou ale vojensky strohé, takže historikové z nich nic moc konkrétního o obraně Krnova nevyčtou.
Verze 1: Krnov bránila armáda
Verzi, jak německá armáda bránila Krnov, popsala například v roce 2008 ve své bakalářké práci Martina Nowaková z katedry historie brněnské Masarykovy univerzity.
„Jednotky Rudé armády pod velením generála I. N. Vinogradova začaly 5. května 1945 v noci připravovat útok na Krnov. Krnov byl však bráněn dvěma německými pluky – 68. pěší divizí a praporem 17. obrněné divize. 6. května 1945 časně ráno začala dělostřelecká a minometná palba Rudé armády na německé pozice.
Počáteční boje se odehrávaly na březích řeky Opavice, kde byla síť zákopů se skrytými palebními postaveními a opěrné body. Brody přes řeku byly zaminovány a most na Petrovické ulici byl zničen. Ve městě byly na některých místech dokonce i barikády.
Tři prapory pod velením majorů Štěrbakova, Grigorjeva a Sotnikova překročily řeku Opavici a proti křídlům německé obrany pronikly do města. Po krátkém pouličním boji, z obav před obklíčením dvěma prapory majorů Synikova a Begatireva, opouštěla německá vojska Krnov," popsala Nowaková obranu Krnova ve své práci.
Stejným způsobem popisují boj o Krnov také další čeští historici.
Verze 2: Krnov byl vydán bez boje
Němečtí pamětníci jsou přesvědčeni, že 6. května už vojenská obrana Krnova neměla smysl. Vojáci sice vybudovali systém zákopů, opevnění, minových polí a obranných pozic, ale v posledních dnech války toužili už jen dezertovat nebo vzdát se Američanům.
„Počítali jsme s tím, že Krnov bude napaden už v březnu 1945, ale postup Rudé armády se na velmi dlouho zastavil u polských Bližčic. V porovnání s tím, jak německá armáda intenzivně bránila Osoblahu, se v Krnově vůbec nebojovalo. Zahynulo zde několik sovětských vojáků, ale ty většinou zabily nastražené miny.
Na aktivní vojenský odpor v Krnově vůbec nedošlo. Z připravených zákopů a pozic nikdo nestřílel," popsal konec války krnovský rodák, historik a pamětník Kurt Schmidt. Podle něj je bojové střetnutí sovětských a německých vojsk v Krnově rozšířený omyl některých českých historiků.
Krnov byl koncem války značně zničený leteckým bombardováním a dělostřeleckým ostřelováním, ale k těmto škodám došlo před příchodem Rudé armády. Některé strategické objekty vyhodily do povětří ustupující německé jednotky, aby nepadly do rukou nepřítele. Ničily také mosty a tunely, aby zpomalily postup sovětů.
Co říká kronika Krnova
Verzi o vydání města bez boje podporuje zápis Oldřicha Rumla v kronice Krnova.
„Fronta, která se neustále přibližovala, zůstala od 1. dubna 1945 stát na návrších levého břehu Opavice a Opavy. V polovině dubna bylo do Krnova soustředěno mnoho vojska, ale německé velitelství se již vzdalo úmyslu město hájit, a tak velká část wehrmachtu město zase opouštěla.
Kázeň v německém vojsku se stále více uvolňovala a vojáci při vhodné příležitosti dezertovali. 5. 5. 1945 bylo možno pozorovat mezi německými vojáky neklid.
Večer kolem 21. hodiny odtáhl plukovník Zehnpfennig se svými oddíly z města. Krnov byl vyklizen. Nadešlo jitro dne 6. 5. 1945, den osvobození Krnova. Takřka za tmy se dala ruská vojska na pochod a ve 4 hodiny ráno již stála na Petrovické ulici.
Protože most přes Opavici byl stržen, sjely dva tanky do řečiště, přes ně byly položeny trámy a prkna a po tomto improvizovaném mostě pronikli rudoarmejci do města. Vítaly je liduprázdné ulice a převážně opuštěné domy," popsal osvobození Krnova kronikář Oldřich Ruml.
Verzi o tom, že německá vojska vyklidila Krnov pár hodin před příchodem Rudé armády a že nevojáci z Volksturmu složili zbraně bez výstřelu, potvrzuje také písemné svědectví železničáře Josefa Vaníčka. Ten byl očitým svědkem těchto událostí, protože patřil k hrstce Čechů, kteří prožili konec války přímo v Krnově.
POZNÁMKA FIDELA KUBY: Válka ve škole
Na setkání s německými rodáky mě zaujala diskuse na téma, co se učí školáci o válce. Německo má tucet spolkových zemí a každá si řídí školství podle svého. Proto se tu i válečná historie vyučuje různě.
Někde respektují, že dějiny píší vítězové. Učí verzi, kterou nalinkovaly vítězné mocnosti v Norimberku. Někde ponechali pedagogům volnou ruku, jinde byla tabu nejen Třetí říše, ale pro jistotu i ta druhá, Německé císařství. Na německých školách totiž zůstali dějepisáři, kteří učili už před válkou a za války, takže měli zažitou směs historických faktů, germánské mytologie a nacistické propagandy.
Mnozí měli s nacismem a válkou vlastní zkušenost a nesli si traumata. Účastníci českoněmeckého týdne v Krnově si nejvíc cenili pedagogů, kteří uměli vysvětlit velké dějiny pomocí skutečných příběhů své rodiny.
Čeští dějepisáři zase dlouho museli učit válečnou historii černobíle, aby v ní děti našly jen čiré dobro a zlo. To znamená nekritickou adoraci Sovětského svazu a komunistického odboje. A také vypuštění všeho, co by oficiální výklad narušovalo a polidšťovalo německého nepřítele.
Do českých škol nepronikly informace o vraždách, znásilňování a rabování při osvobozování a při odsunu. A pro jistotu učitelé dětem zamlčeli i skutečnost, že existovali Hans Kuldlich nebo Leopold Bauer.
