Anežka Matochová: I s Parkinsonovou nemocí se dá život aktivně prožít

Anežka Matochová pracuje pro parkinsoniky s vysokým nasazením již delší dobu. Dlouho o těchto aktivitách její okolí ani nevědělo.

Jaká byla vaše cesta od chvíle, kdy jste se dozvěděla diagnózu, k založení Parkinson klubu?

Nemoc vám hodně vezme – zdraví, přátele, zájmy… Já jsem ze začátku nikam nechodila, potřebovala jsem si to srovnat v hlavě a pak jsem si našla jiné cesty životem. Začala jsem pracovat pro organizaci Parkinson-Help a později pro Společnost Parkinson, poznala jsem díky tomu zajímavé lidi, získala nové přátele a naučila se nové věci.

Parkinsoniků je v Krnově a okolí hodně, chtěla jsem pro nás založit klub, aby život nebyl „na schovávanou – za pikanou". Parkinsonik si sám pomůže, když se k nám přidá.

Daří se klubu získávat členy?

Klub byl založen v prosinci. Jsme na startu, ve fázi hledání parkinsoniků. Někteří se již zapojili, nyní máme dvanáct členů. Stává se, že se nemocní uzavřou sami anebo to nevědomě udělá rodina. Lékař jim dá letáček i krátké informace. A je už na samotném rozhodnutí parkinsonika, co v životě ještě chce anebo už nechce.

V klubu bych k sobě potřebovala někoho aktivního, kdo také umí pracovat na počítači.

Říkala jste, že nemoc vám vezme přátele. To je tak běžné, že nemocní přijdou o své přátele?

Ano. Je to přirozený vývoj. Přátelé někam jdou, o něčem si povídají, ale nemocný buď jít nemůže, nebo mu už ta témata nic neříkají, protože jeho svět se změnil. A přátelé ho chtěli zdravého.

V klubu mohou zkušenější parkinsonici pomoci těm méně informovaným, například pokud jde o užívání léků, průběh nemoci, mohou jim dodat naději, že i s nemocí se dá život aktivně prožít.

Vám se to asi daří, žít aktivně 
i s nemocí…

Prozatím ano. Jednak jsem dobře zaléčená, lékař nemoc včas podchytil, a jednak musím říct, že jsem byla vždycky velmi aktivní, hodně jsem sportovala, hrávala závodně tenis… Když jsem před sedmi lety onemocněla, byla to rána, do ničeho se mi nechtělo, nevěděla jsem, co dál.

Dnes ale jezdím na kole, hodně času trávím u PC, spravuji webové i facebookové stránky pro parkinsoniky a pracuji ve výboru Společnosti Parkinson. Mám práci, čehož si velmi vážím, a děkuji zaměstnavateli za vstřícnost vůči mým občasným návštěvám lékařů.

Udržuji přátelství s lidmi, kteří mají podobný přístup k životu a inspirují mě.

Chcete některé jmenovat?

Je to například předsedkyně Společnosti Parkinson Zdislava Freund nebo fotograf Jiří Jurásek, jehož fotky jsou nyní k vidění v Domově pro seniory. Dále lidé ve výboru a ti, se kterými společně tvoříme krnovský spolek, včetně mého manžela, který mne podporuje.

Stává se, že manželství se s nemocí rozpadne?

Ano, stává se to často. Polovina parkinsoniků, ne-li více, jsou rozvedení, mnozí nemají práci 
a jsou na pokraji nouze. Nemoc často prohloubí a zvýrazní některé vlastnosti, takže kdo byl jako zdravý třeba nerudný a nepříjemný, je to s ním ještě horší. Izolovat se a propadnout beznaději ale nikam nevede.

Co vám osobně nejvíce pomáhá?

Snažím se dívat na vše pozitivně, dělám věci, které mají smysl, což je momentálně hlavně práce na počítači a přátelství s lidmi – parkinsoniky. Život je potřeba prožívat – objevuji tolik možností, co mohu dělat, čemu se věnovat.

Znám i lidi těžce nemocné, kteří dokáží být i přes svou nemoc aktivní. Velmi mi pomáhá také to, že mám práci a zaměstnavatele, který mi vychází vstříc.

Co se vám v poslední době povedlo, na co jste pyšná?

Povedlo se navázat spolupráci s Domovem pro seniory Krnov na Rooseveltově ulici, našli jsme zde pracovníky s velmi vstřícným přístupem. Pyšná jsem, že coby samouk – samorost jsem udělala novoroční dárek, webové stránky pro náš klub, že zvládám veškerou agendu, letáky, cokoli, co je třeba udělat na počítači, jsem schopná udělat sama.

Také mám radost, že se nám podařilo získat pro klub garanta – bez něj by klub nemohl vzniknout. Je jím pan primář Vladimír Šigut.

Gabriela Mathiasová