Můžete říct, jak jste se dostal k horolezectví?

Já ani sám nevím. Už odmala jsem pořád někde lozil, visel a skákal. Nemám žádný profesionální kurz za sebou. Obecně mám vlastně nejradši, když lezu na stěnách bez jištění. Je to svoboda. Vím, že můžu spadnout a nic mě nedrží. Ale moje žena to nerada vidí.

Kde jste se to tedy naučil?

Hodně věcí se dá odkoukat jak z internetu, tak potom i od lidí kolem. Lozil jsem po umělých stěnách, než jsem si zkusil skálu, ale profesionál rozhodně nejsem.

Pamatujete si první kopec?

Tak na první se nikdy nezapomíná. To byl Praděd. Jako že je to jenom kopec, ale pěkný kopec.

Co vás na lezení baví?

Určitě volnost. Tam nahoře je to úplně jiné. Spojuje mě to s přírodou. Jsem tam sám o sobě, pro sebe a nemusím přemýšlet nad světem.

Vaše poslední cesta byla na Kazbegi v Gruzii, jaké to bylo?

Považuji to za svůj největší úspěch teď. Ta hora má něco přes pět tisíc metrů, zatím nejvyšší, kterou jsem vůbec zdolal. Byl to náročný výstup jak na fyzičku, tak hlavně na psychiku. Nahoře rozhoduje hlavně psychika. To, jestli horu zdoláte, záleží taky na tom, jak se cítíte.

Ten výstup byl jak po kamení, tak po ledovci, kde se musí používat lano, mačky i cepín. Měli jsme štěstí na počasí, skoro pořád jasno, ale nevyhnuly se nám ani nepříjemnosti.

Jaké nepříjemnosti?

Jeli jsme parta čtyř kluků: já, Lukáš, Marek a Michal. Při výstupu nahoru, jsme museli zůstat o den déle v táboře kvůli aklimatizaci, protože se Michalovi udělalo špatně. Po cestě zpátky padaly z hory kameny, to bylo nepříjemné. A Lukáš se propadl do pukliny, co nebyla na ledovci vidět.

Naštěstí se zachytil mačkou o protější stěnu a navíc jsme byli navázáni na laně. Taky je tam málo kyslíku, takže i když máte fyzičku, nedáváte to. Občas vůbec necítíte nohy.

Jak dlouho výstup trval?

Byli jsme tam pět dní. Není to ale procházka. Člověk musí často cestu hledat, protože není vidět. Postupně jsme zdolávali nějaké ty tisíce metrů, až jsme stanuli na vrcholu. Už pod vrcholem mi tekly slzy. Viděl jsem, jak nám lidi, kteří se už vrací, fandí, povzbuzují nás a plácají si s námi.

A na vrcholu bylo krásně. Dokonce byla vidět i nejvyšší hora Ruska – Elbrus.

Čeho se při výstupech bojíte?

Jenom toho, abych neublížil manželce.

Jaké máte horolezecké plány do budoucna?

Chtěl bych manželku vzít na Kilimandžáro. Chce se podívat do Afriky, a kdyby tam ještě vylezla horu, myslím, že by to bylo super. Ta hora není úplně fyzicky náročná na výstup, takže by to mohla zvládnout.

Chystáte se na Mount Everest?

Ale asi někdy jo. Jen je to už hodně drahá záležitost a je to tam fakt o krk.

Tak jaký máte největší horolezecký sen?

Rozhodně Ama Dablam v Nepálu. Pro mě je to nejkrásnější hora. Má necelých sedm tisíc a to okolí je prostě úžasné. A z vrcholu je vidět Mount Everest i Cho Oya.

Adam Matějka se narodil v listopadu 1990 v Opavě. Pochází z Leskovce nad Moravicí, nyní žije se svou ženou Zuzanou v Bruntále. Má zálibu v plavání, sjíždění řek, horolezectví, cestování za poznáním, dělá vodního záchranáře a miluje Star Trek a sci-fi.

Lucie Straková