Tak funguje bez problémů již několik měsíců. Stal se miláčkem nejen svých spolupracovníků, ale i části bruntálské veřejnosti. Obstojně se již domluví česky. „Zde chci žít, vážím si zdejší pohostinnosti. Tady jsem si našel domov. Proč ale stále nemám po tolika letech nárok na státní občanství? Pokud mě zde nechtějí, měli mi to říct třeba už před lety. Odešel bych sám. Takto pořád jenom čekám,“ posteskl si Deníku Abdul.

Každý měsíc absolvuje cestu do Havířova, kde mu prodlužují pobyt. Jezdí tam jen díky obětavosti svého kamaráda. Jinak by ztratil drahocenný čas, který může věnovat práci v podniku.

V minulosti si v domovském Afghánistánu prošel peklem. Peklo na zemi připravili nejen jemu a jeho celé rodině členové hnutí Taliban. Abdul se nevyhnul vězení a trýznění, tak jako ani jeho otec, matka a sestry. Jen proto, že patří jeho manželka mezi íránské šíity, jej talibánci uvěznili na jedenáct měsíců. „Pokoj o šestnácti metrech jsme obývali v šestnácti lidech. Spali jsme vkleče. Postel tam nebyla. Jedli jsme jedenkrát za den. Teprve otec mi za velké peníze v tichosti zprostředkoval odchod na svobodu,“ vzpomíná Abdul.

Do sousedního Pákistánu se dostal díky dobrým známostem dobrodružně na traktoru. Jeho spánek dodnes není zcela pokojný. Stále se mu vracejí v mysli válečné hrůzy. Kdyby jej vrátily české úřady zpět do domoviny, s největší pravděpodobností by mu hrozilo kruté trýznění a smrt z rukou politicky a duchovně motivovaných ozbrojenců. I proto jej mrzí peripetie s vízem.

„Nechápu to. Proč sedm let čekám na vízum, které má omezenou platnost? Konečně jsem si odvykl krvi, válce, mučení a výbuchům ve své zemi, a ta nová mi opět nedovolí žít běžný život, jaký znám ze svého okolí,“ řekl smutně Abdul. Nikdy zde neměl problémy se zákonem. O to je postoj úřadů nepochopitelnější.

„Nechci už myslet na minulost. Sedm roků ale není sedm měsíců. Je to pro mě přes všechno zdejší dobro velmi těžké. Každý den čekám dobrou zprávu ohledně občanství, ale ta stále nepřichází,“ zopakoval Abdul svou snahu o své zrovnoprávnění s ostatními. „Nejsem jako někteří, kteří čekají každý měsíc v určité datum na podporu. Vždy jsem si našel práci, mám ji i nyní. Chci žít pouze jako Češi, nic víc,“ doplnil Abdul.