Poslední bašta vzdoru Azovstal: Tamní obránci píší, jak přežívají v síti bunkrů

O životě v nejistotě, zda se ještě někdy spatří se svým bratrancem, se svěřuje pro britskou BBC Olena Nikulinová. „Přemýšlela jsem, co by se stalo, kdybych dostala zprávu, že Maks zemřel,“ říká se zalesknutím v očích. „V ten moment jsem začala brečet uprostřed ulice, protože na to neznám odpověď,“ dodává.

Olena pomáhá v dobrovolnickém centru v Kyjevě, kde se shromažďují krabice se zásobami, jako jsou potraviny, lékárničky i neprůstřelné vesty, jež se mají odeslat ukrajinským jednotkám na východní frontě.

Plazila se polem, syna táhla za sebou. Druhého mi Rusové zabili, vyprávěla žena

Smyslem jejího života je národ a rodina. Právě její šestadvacetiletý bratranec Maksim, zkráceně Maks, bojuje v Mariupolu. S ním žila od dětství a popisuje ho jako milého a uctivého studenta strojírenství. Vyrůstal ve městě Sumy na severovýchodě Ukrajiny. Jeho matka chtěla, aby vstoupil do armády, protože ji považovala za „školu života pro muže“.

Když byl povolán bojovat do Mariupolu, zpočátku se Oleně ulevilo, jelikož si myslela, že město, které leží dál od okupovaného Donbasu, bude ušetřeno toho nejhoršího. Rusko je však odhodláno vytvořit pozemní koridor před východní Ukrajinu na Krym, což musí vést přes Mariupol. A tak jej ruské síly obléhají již sedm týdnů.

Maksim je jedním z posledních ukrajinských obránců, kteří se ukrývají v ocelárně Azovstal a odolávají zuřivé palebné síle druhé největší armády světa. Přežívají v síti bunkrů a tunelů z doby studené války, a každým dnem mají méně jídla, vody i času. Olena od svého bratrance dostala poslední zprávu 8. března.

„Nikdy nám neřekl o skutečných podmínkách, asi nás nechtěl rozrušit,“ sděluje. „Ale víme, že mají velmi málo jídla a zdravotnického materiálu. Ošetřit zraněné vojáky je stále těžší a těžší,“ popisuje situaci pod mariupolskou ocelárnou.

„Je mi velice líto, že tam musí být,“ říká Olena a přitom se snaží zadržet slzy. „Především mě mrzí, že jsem s ním nemluvila tak často, jak jsem mohla, dokud jsme měli spojení. Cítila jsem se hrozně, když mi teta jednoho rána poslala zprávu, že Maksův kamarád je nejspíš mrtvý a ona má o něj velký strach,“ vzpomíná.

Olena je přesto na svého bratrance velice hrdá. „Nikdy by mě nenapadlo, že se stane skutečným hrdinou Ukrajiny a Mariupolu,“ odpovídá s úsměvem, ale přitom vážně dodává: „Je to samozřejmě velmi trpký pocit hrdosti v tom smyslu, že je v ohrožení života. Sním o dni, kdy se vrátí a já mu to budu moci říct.“

Čekám na tebe, synu

Na policích v dobrovolnickém centru leží válečné kořisti. Ukrajinci je pyšně vystavují jako symboly invaze, která se Kremlu zatím nevydařila. Mezi nimi je například vybavení ruských vojáků, sestřelené rakety a fragmenty ruské stíhačky. Jenže experti se domnívají, že Moskva je odhodlána, aby východní ofenzíva neopakovala předchozí chyby z počátku invaze.

Předpokládá se, že ruský prezident Vladimir Putin bude chtít do 9. května, kdy se každoročně připomíná Den vítězství nad nacistickým Německem, získat nějaký hmatatelný zisk, a k tomu by mu Mariupol mohl posloužit.

Tuto obavu sdílí i Vladimir Vasiljuk, jehož třiadvacetiletý sny Danilo rovněž bojuje v závodě Azovstal. Narozdíl od Makse a Oleny, oba jsou stále v pravidelném kontaktu. „Klukům chybí munice, ale nechtějí odejít, protože chrání civilisty,“ říká Vladimir. Jeho vyrovnaný, téměř netečný výraz se začne lámat, když začne mluvit o svém jediném dítěti, a s prudkým nádechem sklopí oči. „V noci nespím,“ přiznává. Myslí si, že Mariupol nestojí za život jeho syna a raději by obětoval ten svůj.

Neplakej, řekla dědečkovi. Ukrajinské dívce hrozí přesun do ruského sirotčince

„Možná je to moje chyba, že šel do armády, protože jsem ho vždycky bral na výcvik a připravoval ho na to,“ sděluje Vladimir. „Jeho hlavním cílem vždycky bylo, aby se naše země stala lepší,“ dodává.

Vladimir si ale je jistý, že se se svým synem ještě znovu uvidí a říká: „Je to jen otázka času. Ale kdybych mu teď mohl předat nějaký vzkaz, bylo by to, že ho mám rád a že na něj čekám.“