Kliknutím zvětšíte„Stále nemám tuto loď rád … mám z ní divný pocit,“ napsal v dopise odesílaném z Queenstownu osmatřicetiletý Henry Tighe Wilde. Lodí, kterou měl na mysli, byl slavný Titanic, na jehož palubě sloužil ve funkci vrchního důstojníka.
Queenstown byl irský přístav, v němž loď dne 11. dubna 1912 naposledy přistála u evropské pevniny před cestou vstříc osudovému ledovci. Wilde jako její vrchní důstojník musel pochopitelně navzdory svému špatnému pocitu na lodi zůstat a o více než čtyři dny později vzdorovat spolu s dalšími členy posádky vzniklé katastrofě, několik lidí však palubu lodi v Queenstownu (dnešním Cobhu) opustilo, někteří dokonce kvůli podobně tísnivému dojmu, jaký trápil Wildeho.
Mezi ty, co z Titaniku včas vystoupili, patřil i kněz, který nám zanechal nesmrtelný záznam o tom, jak se žilo na jeho palubě. Z odkazu jeho díla čerpal také filmový režisér James Cameron.
Nepokřtěný parník
Trup Titaniku byl spuštěn na vodu řeky Lagan dne 31. května 1911. Šlo o druhý ze tří obřích zaoceánských luxusních parníků třídy Olympic britské společnosti White Star Line, která tak reagovala na konkurenční britsko-americké rejdařství Cunard Line, jež v té době již disponovala dvěma obdobnými parníky Lusitania a Mauretania.
Sesterskými loděmi Titaniku byly Olympic, jenž byl stavěn přímo s Titanikem v jedné loděnici, a Gigantic, přejmenovaný po katastrofě Titaniku raději na Britannic.
Spuštění lodi přihlížel mimo jiné i její konstruktér Thomas Andrews, výkonný ředitel loděnice Harland & Wolff, považovaný za jednoho z nejlepších lodních „architektů“ své doby. Andrews věnoval Titaniku svoji veškerou invenci i um a s maximální snahou usiloval o to, aby tato loď byla dokonalá. Tragickou shodou okolností zůstává, že ji provázel i při její první plavbě a zůstal s ní až do jejího hořkého konce, protože ji odmítl opustit.
Přestože skluz na vodu sledovaly obrovské davy diváků, obešel se údajně bez křtu lodi, protože White Star Line svá plavidla nikdy nekřtila. Pro pověrčivé lidi to později představovalo jednu z možných příčin katastrofy, protože námořnictví v tomto směru provází celá řada legend (smůla údajně hrozí lodi, jejíž kapitán nepřipije před vyplutím Neptunovi, lodi, která je nepokřtěna, lodi, která je přejmenována, a tak podobně - ke každé takové pověře se sice dá asi najít loď, jejíž osud zdánlivě naplnil pochmurné proroctví, ale také mnohem více lodí, jimž se navzdory tomu nic nestalo).
Kolos vyplouvá
Ke své první a zároveň poslední plavbě vyplul kolos ve středu 10. dubna 1912 z anglického přístavu Southampton. Nejdříve zamířil do francouzského přístavu Cherbourg a odtamtud do irského Queenstownu, kde měl poslední zastávku před cestou do New Yorku přes mrazivý Atlantik. Na jeho palubu se nalodilo přes 1 300 cestujících, z toho více než 300 v první třídě, téměř 300 osob v druhé třídě a přes 700 ve třídě třetí.
Společně s posádkou tedy bylo na palubě až 2 223 lidí, přičemž maximální kapacita lodi činila až 2 603 osob.
Cestující, kteří poslední noc před vyplutím strávili v londýně, dopravil do přístavu podle tradice společnosti White Star line zvláštní vlak, vypravený ráno z nástupiště číslo 12 největšího londýnského nádraží Waterloo, jenž se skládal jen z vagónů první třídy.
Během dopoledních hodin se na palubu Titaniku dostavil lodivod George Bowyer, jehož příchod oznámila vlajka vytažená na stožár, a ohlásil se na můstku kapitánovi lodi Edwardu J. Smithovi, komodoru flotily White Star Line, jenž u této společnosti působil už 32 let a patřil mezi její nejoceňovanější důstojníky.
„Krátce před polednem zazněly na palubách Titaniku signální zvonce a na kilometry daleko se nad southamptonskou zátokou nesla ozvěna lodní sirény oznamující, že největší parník na světě vyplouvá. Přátelé a příbuzní cestujících, novináři, fotografové a ostatní návštěvníci se rychle loučili, vyměňovaly se poslední pozdravy a všichni se vraceli na břeh. Těsně před tím, než byl vytažen poslední lodní můstek, přiběhlo několik udýchaných topičů a dožadovali se vstupu na loď. Poddůstojník strážící nábřežní konec můstku je už odmítl vpustit na palubu,“ popsal atmosféru těsně před vyplutím český spisovatel a autor literatury faktu Miloš Hubáček ve své knize Titanic.
Vyvést loď z přístavu byl úkol právě pro lodivoda, jenž ho měl splnit za pomoci remorkérů, protože na samostatné vymanévrování z přístavních vod byl Titanic příliš velký a těžkopádný.
Bowyerův rozkaz „Uvázat remorkéry!“ předal pátý důstojník Titaniku telefonem na příď a na záď a zakrátko přišla odpověď, že rozkaz je splněn. Znovu zazněly signální zvonce, v podpalubí lodi se rozeběhly stroje, muži na nábřeží uvolnili lana poutající příď a záď k mohutným nábřežním pacholatům a remorkéry začaly táhnout. Více než čtvrt kilometru dlouhý trup Titaniku se začal pomaličku vzdalovat od nábřeží. Bylo čtrnáct minut po dvanácté hodině dne 10. dubna 1912.
Nasaďte odbíječe!
O chvíli později, když byly remorkéry odpoutány a jako čestný doprovod sledovaly obří kolos pomalu se sunoucí vlastní silou vpřed, zatímco mu z nábřeží mávaly tisíce lidí, došlo k hrozivému incidentu, který se měl stát - a nestal - varovným mementem pro celý zbytek plavby.
V přístavu kotvily také menší parníky New York a Oceanic. Když Titanic míjel první z nich, vyvolaly proudy vody poháněné přes jeho puštěné lodní šrouby tak silný sací efekt, až se lana kotvící New York přetrhla a jeho zadní část se začala sunout Titaniku do boku.
„Ve chvíli, kdy Titanic míjel New York a přídě obou lodí se dostaly na zhruba stejnou úroveň, se šest ocelových lan, kterými byl New York uvázán, napnulo, ozvalo se několikeré prásknutí připomínající výstřely z revolveru a lana praskla. Jejich konce zasvištěly vzduchem a dopadly na nábřeží mezi zděšeně se rozbíhající houfy lidí. Uvolněný New York, jakoby hnán neviditelnou silou, se zádí napřed nezadržitelně přibližoval k obrovskému trupu Titaniku. Námořníci na palubě New Yorku, pobízeni výkřiky důstojníků, se hnali k zádi, která užuž musela narazit na bok Titaniku, a přehazovali přes zábradlí odbíječe,“ popsal tuto nebezpečnou situaci Hubáček.
Kapitán Smith ve stejnou chvíli přikázal na můstku Titaniku zastavit stroje, aby se sací efekt snížil, a jeden z remorkérů, jenž ho před chvílí pomáhal odtáhnout, teď s největším spěchem obeplul zezadu New York, na jeho nábřežní straně upevnil lano a plnou parou svých strojů se jej snažil odtáhnout od boku obří lodi do bezpečí.
Chvíli se zdálo, že jeho snaha nemá žádný efekt a obě lodi se srážce nevyhnou, nakonec však Titanic těsně proklouzl kolem zádě New Yorku, aniž by se jí dotkl, a obrovská sací síla, vyvolaná jeho nesmírnou hmotností (měl výtlak 52 310 tun) a vířením lodních šroubů, konečně pominula. New York se sice ještě opřel o bok Oceaniku, ale tento kontakt naštěstí nezpůsobil žádné škody.
Nehoda sesterské lodi a temná fáma s ní spojená
Bylo to už třetí varování, že lidé nemají s obřími parníky tonáže Titaniku dostatečné zkušenosti a nemají dost informací o jejich působení na další tělesa ve vodě v přílišné blízkosti. Dvě podobné nehody se totiž předtím již staly parníku Olympic, sesterské lodi Titaniku, a to z téhož důvodu. Následky byly v případě Olympiku vážnější, než u incidentu v Southamptonu, stále se však nerovnaly katastrofě, jež čekala Titanic.
K první nehodě Olympiku došlo 21. června 1911 v newyorském přístavu, kdy pod svůj pravý šroub nasál jednu z 12 tažných lodí, co ho právě odtahovaly. Loď se naštěstí dokázala uvolnit a odplout a incident skončil jen jejím menším poškozením.
O pouhé tři měsíce později, 20. září 1911, však Olympic absolvoval daleko vážnější karambol, když se srazil s britskou válečnou lodí Hawke, které zdemoloval celou příď a sám utrpěl také vážnější škody, včetně poškození dvou vodotěsných přepážek. Vyšetřováním nehody dospělo britské Královské námořnictvo k závěru, že ji způsobila právě sací síla Olympiku, což znamenalo pro White Star Line finanční pohromu, protože vedle oprav své lodi musela hradit i škody Hawke.
Tato skutečnost vedla později k rozšířené konspirační teorii na téma, že Titanic se prý nikdy nepotopil ani nesrazil s ledovcem, ale stal se předmětem obřího pojišťovacího podvodu; místo něj byl prý v severním Atlantiku potopen úmyslně vyvolanou explozí právě Olympic, který byl podle této teorie po srážce s Hawke už nepoužitelný a na rozdíl od Titaniku nebyl pojištěný, takže společnost neměla za co ho opravit – a tím, že ho schválně potopila a vydávala jej přitom za Titanic, mohla vyinkasovat pojistku za tuto loď.
Je to sice patřičně vábivá a dramatická konspirační teorie, ale zcela nesmyslná. Spolehlivě ji vyvracejí nejen svědectví přeživších cestujících, kteří srážku s ledovcem viděli na vlastní oči, ale také fakt, že vrak Titaniku byl v 80. letech minulého století nalezen a jednoznačně identifikován, a to i pomocí výrobních čísel, která se dochovala na jeho dílech.
Irský jezuita inspiroval Camerona
Těsné uniknutí srážce Titaniku a parníku New York zdokumentoval přímo z paluby Titaniku fotograf Francis Browne, jehož snímky tvoří dodnes unikátní a nesmírně ceněné svědectví o prvních dnech plavby a životě na lodi.
Browne byl irský jezuitský kněz, jenž se plavil s Titanikem z anglického Southamptonu do irského Queenstownu. Málem plul i dál, protože se přímo na palubě spřátelil s jednou bohatou rodinou, která ho vybídla, ať ji coby fotograf doprovodí až do New Yorku, a nabídla mu i to, že mu tuto cestu zaplatí. Jeho nadřízený duchovní mu naštěstí poslal do Queenstownu vzkaz, v němž mu přikazoval okamžitý návrat do farnosti.
Browne jako disciplinovaný kněz uposlechl a z lodi vystoupil, čímž si s největší pravděpodobností zachránil život. A s sebou vzal na pevninu i fotografie, které jako nadšený amatérský fotograf pořizoval na palubách lodi (pozoruhodnou shodou okolností je, že první fotoaparát koupil Browneovi jeho strýc, jenž mu později zaplatil i lístek na Titanic).
Po ztroskotání Titaniku vzrostly fotografie rázem v ceně a Browne se stal častým hostem přednášek o lodi. Po jeho smrti v roce 1960 se však všechny jeho negativy ztratily a objevil je až o čtvrtstoletí později jiný kněz Eddie O’Donnell. Mezi 42 tisíci negativů bylo více než tisíc snímků Titaniku.
O’Donnell z nich udělal výbor pro opakovaně vydávanou knihu „Titanic: Album otce Brownea“ a zaujaly také hollywoodského režiséra Jamese Camerona, který podle nich dělal výpravu svého velkofilmu Titanic, uvedeného v roce 1997. Mezi záběry, jež poměrně přesně zrekonstruoval, patří například šestiletý chlapec prohánějící bičíkem káču na promenádní palubě, cestující na můstku, nebo vybavení tělocvičny.
„Ty snímky jsou nesmírně cenné jako ztělesnění věku, v němž byly pořízeny,“ říká Victoria Bridgemanová, generální ředitelka Bridgemanovy umělecké knihovny, jež poskytuje k fotografiím licence. „Mají fantastickou archivní dokumentační kvalitu. Je to pokaždé nesmírně vzrušující, když na nich objevíte něco, co bylo zachyceno úplně mimochodem.“
22
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
